Otočil se od něj a sebral Kalašnikov.
Ještě než muž promluvil, Schaefer věděl, že udělal něco velmi hloupého. Nevěděl, proč to udělal -většinou měl víc rozumu, než aby se otáčel k nepřátelům zády, a bylo jedno, jak poničeně vypadali. Možná, napadlo ho, už není schopen jasně přemýšlet - nebo je tak unavený, že je mu to jedno.
Ať už byl důvod jakýkoliv, Schaefer se otočil zády k Escheverovu chlapci a ten se okamžitě překulil a popadl AK-47.
„Hej, ty svině“ řekl s úšklebkem, když vstal a zamířil na Schaefera.
Schaefer se otočil. Věděl, že udělal něco stupidního a pravděpodobně ho za okamžik zastřelí. Bude mít štěstí, když vůbec stačí vystřelit, než zemře... Zaslechl dávku z automatu jako zvuk gigantického kovového zipu. Nestačil se ani vrhnout k zemi...
Viděl, jak na Kolumbijcově hrudníku vykvetla krvavá skvrna a uvědomil si, že střelba nevyšla z AK-47.
Muž, který chtěl Escheverovu práci, ji už nedostane; padl k zemi na vlastní AK-47 a jeho krev po-třísnila hladký kov.
Za ním stál generál Philips s kouřící zbraní v ruce.
„Kohopak to tu máme,“ prohlásil užaslý Schaefer. „Zatracenou kavalerii.“
Philips se zamračil. Na duchaplné dialogy neměl náladu. Tohle bylo těsné - pokud chtěl Schaefera vyměnit za mimozemšťany, potřeboval ho živého.
Měl ho jednoduše vyzvednout v kráteru a ne vymýšlet hlouposti a obě operace, vyzvednutí těla a Schaefera, rozdělit - obě části dopadly špatně.
Alespoň že Schaefera nedostali mimozemšťané.
Philips nevěděl, kdo to byl, a ani ho to nezajímalo - důležité bylo, že Schaefera našel a že byl stále naživu.
Ale mimozemšťané byli v táboře a hledali Schaefera. Mohou tu být každou chvílí.
Sakra, s tou svou kamufláží tu mohli být i teď. Na nějaké vysvětlování neměli čas.
„Chceš žít,“ křikl na Schaefera. „Tak sklapni a pojď za mnou!“ Otočil se a začal se prodírat džunglí, aniž by se ohlédl, jestli ho Schaefer následuje.
Schaefer ho následoval - nebyl tak hloupý nebo tak vyčerpaný, aby si nechal takový zázrak uniknout.

Stále měl Kalašnikov, ale nebyl si jistý, jestli mu to proti těm věcem nějak pomůže - zvlášť po tom, jak si poradili s Escheverovou soukromou armádou.
Byl sám v džungli, ani nevěděl, kde sakra je - dokonce ani v jaké zemi - a neměl žádné zásoby; stále neměl úplně vyléčená zranění z New Yorku, o nových nemluvě. Ústa a zápěstí mu krvácela. Ta zatracená puška nemusela ani být nabitá, ještě neměl čas to zjistit. Pravděpodobně po něm šla polovina kolumbijských obchodníků s drogami, zatracené vesmírné příšery ho chtěly zabít a Philips a jeho agenti by ho také pravděpodobně také raději viděli mrtvého...
Zastavil se, aby popadl dech a rozhodl se, kudy poběží dál.
Rozhlédl se po džungli. Všemi směry kromě toho, ze kterého přiběhl, se rozkládala jednolitá zeleň. Stále slyšel výkřiky, ale střelba a výbuchy již zcela utichly.
Byl ve skvělé situaci. Jak znělo to staré pořekadlo? „Největší tma je vždy před bouří,“ nebo tak nějak.
New Age hovadina, říkal si, když ho někdo poslal s rozběhem k zemi.
Kalašnikov odletěl někam pryč.
Schaefer se převalil a podíval se nahoru.
Byl na sebe pořádně naštvaný; neslyšel toho muže přicházet a nic neviděl. Dřív ty bastardy nenechával k sobě takhle připlížit.
Alespoň že to nebyla jedna z těch příšer. Byl to jeden z Escheverových mužů. Na sobě měl koženou vestu, hnědé Levisky a tričko. Stál nad Schaeferem a Šklebil se, mířil mu ÁK-čtyřicet sedmičkou na hlavu.
„Co, sakra, chceš?“ dožadoval se Schaefer. „Chceš mě tam odtáhnout zpátky? Myslíš, že to Escheveravi nějak pomůže?“
„Eschevera je mrtvej,“ řekl muž.
Alespoň mluvil anglicky - ale to uměla většina Escheverových mužů.
„Neříkáš to zrovna nešťastně,“ řekl Schaefer.
„Taky nejsem,“ odpověděl muž. „Znamená to, že se uvolnilo místo na povýšení. Kartel Cali bude hledat novýho zástupce pro oblast Mangabe - to byla Escheverova práce, když jste ho vystrnadili z New Yorku. A já jim přinesu hlavu detektiva Schaefera, volba bude jasná!“
„Co ty věci, co rozstřílely váš tábor?“ zeptal se Schaefer. „Jestli odtud rychle nevypadneme, tak s mojí hlavou daleko nedojdeš,“
„Tví přátelé? Proč by se o nás měli zajímat? Mají tábor, drogy - možná tě budou hledat, ale aby za náma šli do džungle?“
„To nejsou mí přátelé,“ řekl Schaefer. „Neviděl jsi, co proti vám stálo?“
„No jo, hezkej ohňostroj,“ trval na svém muž. „Úřady si přivezly větší palebnou sílu než obvykle, ale kdo jiný by to mohl být? To je jasný.“
„Máš rád to slovo, viď, jasný.“
Muž pokrčil rameny.
„Když mluvíme o jasných věcech,“ začal Schaefer, „něco ti ukážu.“
Vykopl vší silou vzhůru a zasáhl muže do rozkroku. Muž se zlomil v půli, Schaefer se vyšvihl nahoru a udeřil ho pěstí do brady. Muž se svalil k zemi.
Schaefer popadl AK-47 a odhodil ho stranou. Pak popadl Kolumbijce za koženou vestu.
„Máš trochu zmatek v současné situaci, kámo,“ zasyčel Schaefer. „Ty věci, co si tam teď hrají s tvými kamarády, tvůj smradlavý kokain nezajímá. Oni nejsou lidé, comprende!“
„Di do pekla, ty prolhanej...“ Muž se stále držel v rozkroku.
„Zatraceně,“ Schaefer s ním zatřásl, „mluvím pravdu,“ Pustil muže na zem a postavil se nad něj. Raději stranou, aby na něj nemohl Kolumbijec použít jeho vlastní taktiku. „Podívej se, ty blbečku, jsem unavený, bolí mě celé tělo a od odjezdu z New Yorku jsem neměl pořádný cheeseburger, tak mě neštvi.“

Jeden z jeho mužů k němu přiběhl s puškou v ruce.
„Dostaňte ho!“ zařval Eschevera a zamával spáleným pahýlem. „Chci ho mrtvého! Tohle je jeho práce!“
Muž zaváhal, rozhlédl se a pak vyrazil uličkou za Schaeferem.
„Je můj,“ zavolal zpátky.
Když zmizel v průchodu, Eschevera se podíval nahoru. Nad ním něco zapraskalo a ve vzduchu se objevily elektrické jiskry.
Ze vzduchu se vynořila příšera. Stála vzpřímeně na dvou nohou, ale měla kovový obličej a barva její kůže se nepodobala žádné lidské bytosti. Příšera byla větší než jakýkoliv muž. Něco jí sedělo na rameni jako papoušek na kapitánovi pirátů.
Najednou spatřil ještě další tři. Klidně procházely ohněm a kouřem, který ovládl celý tábor. V rukou držely věci podobné kopím a nožům; pohybovaly se pružně a sebejistě, opatrně, ale bez obav.
„Matko boží,“ Eschevera zalapal po vzduchu.
Na Escheverově čele se objevily tři červené tečky. Chvíli se mihotaly, ale pak se ustálily v dokonalém trojúhelníku. Černá věc na rameni příšery se otočila a zamířila Escheverovi přímo do tváře a jeho poslední myšlenkou bylo poznání, že to není mazlíček, ale nějaký druh zbraně.
Vystřelila.
Příšera vzhlédla od kouřícího těla a dokonale reprodukovaným hlasem mrtvého muže vykřikla do světa: „Matko boží!“

Svým způsobem měl Eschevera pravdu, uvažoval Schaefer, když probíhal uličkou kolem táborových latrín do otevřené džungle -opravdu ho do tábora sledovali.
Jen to nebyli jeho lidé.
Již se neozývalo tolik explozí a zdálo se, že střelba úplně ustala a byla nahrazena sténáním mužů.
Schaefer podle výkřiků usuzoval, že si ty věci dávají na čas a baví se s přeživšími Escheverovými muži. To je na chvíli zaměstná, ale nebude trvat dlouho a vzpomenou si na důvod své návštěvy a půjdou zase po něm. A pak je ta věc na krku k němu bezpečně přivede.
„Zatracený psí obojek,“ zavrčel.
Běžel dál a snažil se přemýšlet.

„Tak lehké to nebude, pane Schaefere,“ ozval se Eschevera stojící za dvěma muži s puškami. Usmál se. „Paolo byl neopatrný, jak jsem si myslel - vím, že jste inspirativní člověk, ale na Paola ... no, na Paola jste dojem neudělal. Možná se teď změní, pokud jste ho ovšem nechal naživu.“
Schaefer sledoval Escheveru a přemýšlel. Zřejmě od něj očekávali, že upustí samopal a dá ruce nad hlavu. To by bylo pravděpodobně nejrozumnější, ale pokud ho stejně zabijí, proč se nepokusit probít k bráně? Byl by to zázrak, ale zázraky se dějí. A ať již nastane zázrak nebo ne, mohlo by se mu podařit alespoň dostat Escheveru. Stále váhal. Měl zvláštní pocit.
Ten pocit již zažil. Jak v džungli, tak i v New Yorku.
Schaefer vzhlédl k nejbližší strážní věži, ze které na něj muž v klobouku mířil kulometem. Ale to mu starosti nedělalo - kulomet stál za úvahu, ale ten za jeho pocit nemohl. Bylo to něco v tom směru. Schaefer zamrkal a dál sledoval kulometčíka.
Mužův hrudník explodoval modrobílým ohněm.
Polovina mužů se lekla a podívala se směrem, odkud zazněl výbuch; ostatní byli vycvičeni lépe a stále mířili na Schaefera.
Eschevera byl jedním z těch, kteří se podívali. Pak se otočil znovu, protože další modrobílá koule utrhla hlavu muži po jeho pravici.
„Ty zkurvysyne!“ vykřikl a klopýtl, když se snažil na špatné noze otočit, aby zjistil, co se děje.
Pak začalo skutečné peklo a muži s puškami se rozutekli.
Z budov začali vybíhat další muži. Hlídky na věžích otočily kulomety a začaly pálit do okolní džungle, ale Schaefer znal kamuflážní zařízení mimozemšťanů a pochyboval, že některý z nich má jasnou představu, na co střílí nebo kde se skrývá jeho protivník.
Všiml si, že ohňostroj přichází z více směrů. Takže průvodce měl přece pravdu - mrtvý měl přátele a ti si teď přišli hrát.
Eschevera křičel rozkazy na skupinu mužů dělajících něco u malé budovy u vzdálenějšího konce dvora; Schaefer sledoval, jak stěny budovy odpadly a odhalily protiletadlové dělo.
Eschevera byl skutečně připraven bojovat téměř se vším, včetně plného čelního útoku - ale jak se mohl připravit na to, co proti němu stálo nyní?
Těžké zbraně zahájily palbu a plivaly oheň náhodně do okolních keřů. „Ddnde demonios esté el?“ zakřičel jeden z mužů. Escheverovi muži neviděli svého nepřítele a to je děsilo.
V tom vzrušení a zmatku na Schaefera úplně zapomněli.
Ale Schaefer ještě chvíli váhal. I když byli Escheverovi muži jen lidským bahnem, ty věci z kosmu neměly žádné právo nakládat s nimi jako s hračkami, jako se zvířaty zabíjenými pro zábavu.
Pak dvorem směrem k protiletadlové baterii přelétla koule modrobílého ohně a cestou srazila několik mužů. Schaefer si uvědomil, že to už není zábava. Lovci si už nehráli.
Byli naštvaní.
Průvodce měl pravdu. Neradi ztráceli turisty.
Ale na druhou stranu ... dělali to stále zblízka a osobně, neseděli se založenýma rukama a neházeli na tábor bomby z orbitu a Schaefer si byl jistý, že to není proto, že by nemohli.
Možná to nebyla zábava, ale také to nebyla válka. Schaefer si vzpomněl na opilé lovce pumpující kulky do ubohého jelena.
Těžká děla explodovala a vyrušila Schaefera z jeho úvah; šrapnel srazil k zemi tucet mužů. Eschevera pobíhal kolem a snažil se organizovat obranu, ale teď se natáhl na zem do prachu.
Když bylo po baterii, zájem vetřelců se přesunul na strážní věže. V několika vteřinách byly dvě ze čtyř v plamenech. „Ježíši“ pronesl Schaefer.
Byl nejvyšší čas zmizet - a to hlavně proto, že ty věci pravděpodobně hledaly jeho, a dříve nebo později si na to vzpomenou a on měl stále na krku to sledovací zařízení, na což dříve nebo později přijdou také. A Escheverovi muži nebudou pod takovým náporem plýtvat časem, aby ho zastavili; měli co dělat, aby se sami udrželi naživu.
Otočil se doprava, vběhl do jednoho z průchodů mezi budovami a doufal, že vede ven.
Eschevera omámeně vzhlédl ze země a spatřil utíkajícího Schaefera. „Schaefer! Jeho lidé ho sem sledovali, musí to být oni! To je jeho práce!“ Zvedl ruku a ukázal za prchajícím nořteamericano.
Záblesk modrobílého plazmatu mu uřízl ruku v zápěstí; Eschevera zařval a převrátil se na bok.

Ústa mu krvácela na čtyřech různých místech, na kterých ho drát pořezal, a zápěstí měl celá zkrvavená, ale ignoroval to.
Několikrát kopl do Paola, aby si byl jistý, že se nevzbudí, a aby poskytl stráži u dveří očekávané zvukové efekty. Neměl důvod si myslet, že tu jsou Paolo a Eschevera sami; museli tu být ještě alespoň ti čtyři muži, kteří ho přinesli. Pravděpodobně tu ještě někde byli a mohli tu být i další.
A pak skočil nohama napřed na zavřené dveře a doufal, že nejsou pevnější, než vypadají.
Nebyly; závora a horní pant povolily, Schaefer prolétl dveřmi a dopadl na šokovaného strážného.
Strážný byl vyzbrojen Kalašnikovem. Schaefer ho udeřil do čelisti a vytrhl mu zbraň z rukou, pak se rozhlédl kolem.
Byl v prázdné chodbě se dvěma dveřmi na každém konci a třemi po každé straně; on právě vypadl z prostředních dveří na jedné straně.
To nebylo dobré; znamenalo to, že budova je větší, než doufal. To místo bylo definitivně něco víc než pouhý úkryt na cestě.
Schaefer věděl, že jeho jedinou možností, jak se dostat živý ven, je zmizet v džungli a najít cestu někam k civilizaci, kde sežene letadlo zpět do Států.
To bude pravděpodobně trvat celé týdny.
A čím je toto místo větší, tím těžší bude z něj nepozorovaně uprchnout, to zaprvé.
No, stejně neměl na výběr.
Strážný na podlaze zasténal; Schaefer ho udeřil pažbou Kalašnikova do hlavy a sténání utichlo.
Střelbu raději neriskoval; to by přitáhlo příliš velkou pozornost.
Podíval se na sedm zavřených dveří a pod těmi na levém konci spatřil sluneční světlo. Vydal se k nim.
Úzký pruh světla nepřerušoval žádný stín nohou; pokud tam byla stráž, stála stranou a nikoliv přímo před nimi. Schaefer přiložil ucho na dveře a naslouchal. Slyšel hlasy, ale nedokázal rozeznat slova. Nemohl říct, kdo mluví, kolik jich je ani jak jsou daleko.
Opatrně zvedl jednou rukou závoru. Ve druhé měl připravenou zbraň.
Nic se nestalo.
Otevřel dveře, jak nejrychleji a nejtišeji dokázal, a vykročil ven.
A zarazil se.
Stál tam tucet mužů s puškami namířenými přímo na něj; stál v širokém, otevřeném dvoře bez jakéhokoliv úkrytu, nebylo kam utíkat, nebylo kam se schovat. Dvůr byl obklopen domky z vepřovic se střechami z tašek oddělenými úzkými uličkami. V rozích stály strážní věže. Byly vybaveny reflektory a těžkými kulomety.
Bylo zřejmé, že to byla Escheverova rezidence. Zprávy DEA říkaly, že tu má přes sto mužů s výzbrojí schopnou odrazit otevřený vojenský útok.