oti

Od rána svítilo náměstí jako jediná horká ka¬menná plotna pod bezoblačným nebem. Bílé štíty s podloubími, v oknech kvetou kaktusy a geranie, zrzavý psík se oklepává na dlažbě. Mračná prů¬čelí bohatých domů dýší chladem do planoucího dne; blahobytné šero vytírá z nitra velikými temnými tabulemi zavřených oken. Před domem lékárníkovým spí bernardýn jako sfinga. Je ticho, je vždy ticho na tomto náměstí; ticho dešťů, ticho poledního žáru, ticho nedělí, ticho dnů práce. Jako ohromný a strmý koráb trčí kostel do středu náměstí. Tudy chodívalo děv¬čátko, pokud žilo.
Zemřelo, a nikdy malé město nevidělo bolesti větší, než byla bolest jejího otce. V posledních dnech už neopouštěl pelesti jejího lůžka; jenom když spala, stál u okna a díval se do náměstí. Tudy s ní chodíval, pokud žila, vodil se s ní za ruku a hovořil; lékárníkův bernardýn vždy ometl zem svým těžkým chvostem a vstal, aby ho mohla pohladit. Starý lékárník sáhl do skle¬něné nádoby a dal jí hrst šedivých prsních cu¬krátek. Děvčátko je pak s odporem vyplivovalo, a její ubohé prsty zůstávaly ještě dlouho potom umazané a lepkavé.