Dobrá, pán tedy jde a koupí pul tuctu kosil v prvním kráme, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, ze cosi nedávno kupoval. Je to zvlástní, myslí si, jak je ted zbozí spatné. A tuhle jsou límce a kravaty, saty a boty, mýdlo a tisíc vecí, které clovek musí mít, treba byl vdovcem. Vsechno se musí casem obnovovat; ale na starém cloveku vsechno hned jaksi zestará a zvetsí, nebo buhvíco se s tím deje: vecne kupuje nové veci, ale stací otevrít satník: klátí se tam nekolik obnosených a zvadlých obleku, na, kterých ani nepoznás, kdys je dal sít. Ale jen kdyz není potreba se o nic starat: paní Johanka myslí na vsechno.
ze teprve ted, po tolika letech, mu prislo do hlavy, ze je soustavne vykrádán, stalo se tak dostal ráno pozvání, aby sel do jakési spolecnosti na banket. Boze, po léta nikde nebyl, jeho prátel je tak úzký krouzek, ze neocekávané pozvání ho docela zmátlo; byl bez míry potesen i postrasen.