Ale kdyz vecer cekal ve vysoké,

sychravé nádrazní síni na zpozdený vlak, prepadl jej sirsí stesk: stesk spíny a bídy, kterou videl kolem, únava lidí, kterí cekali nadarmo. Stezí nasel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu; mela ulekané oci a vlekla tezký kufrík, i bylo mu rázem pochopiti, ze se stalo neco vázného. Vsadil ji do drozky a vezl domu; teprve cestou si vzpomnel, ze zapomnel pro ni vyhledat byt; ptal se jí, chce-li do hotelu, ale dostat z ní jen záchvat pláce. V takovém stavu ovsem s ní nemohl nikam; i resignoval, vzal její nervosní, hubenou ruku do sté a potesil se nesmírne, kdyz konecne na nej pohlédla s úsmevem.
Teprve doma se na ni pozorne podíval a zdesil se. Zmucená, chvející se, podivne rozcilená, s ocima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu sedela na jeho pohovce, obklopena polstári, které kolem ní nahrnul, a mluvila... Prosil ji, aby mluvila tise; byla uz noc. „Utekla jsem od muze,“ drtila rychle, „ach, kdybys vedel, Jirí, kdybys vedel, co jsem zkusila! Kdybys vedel, jak mne je . protivný! Utekla jsem k tobe, abys mi poradil,“ a tu se rozplakala.
Zamracen precházel Jirí po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího zivota po boku manzela vyzraného, chamtivého a sprostého, který ji urázel pred sluzkou, zneuctíval v loznici a otravoval vecnými výstupy pro nic, který hloupe utratil její veno, doma lakotil a zároven nákladne pestoval svou pitomou hypochondrii... Slysel historii odpocítaných soust, výcitek, ponízení a surovostí, spinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek vymáhané lásky, hloupého a povýseného spickování...