Zacal predevsím hledat, má-li nejakou dostatecne skvelou kosili; vyndal vsechny z prádelníku, ale nebylo jediné, která by nebyla roztrepená na lemu rukávu nebo na náprsence. Zavolal Johanku a ptal se, nemá-li nekde lepsí kus prádla.
Paní Johanka polkla, mlcela chvíli a pak prohlásila ostre, ze uz si pán beztoho musí koupit nové, ze ona nestací spravovat, ze uz to jsou hotové pavuciny... Mel sice nejasné vedomi, ze neco kupoval nedávno, ale nebyl si jist, i mlcel; a hned se zacal strojit, aby je tedy sel koupit. A kdyz uz byl jednou v „delání porádku", vytahal z kapes staré papíry, aby je schoval nebo zahodil. A mezi nimi byl poslední úcet za kosile zaplaceno dne toho a toho. Pred sedmi nedelemi. Pred sedmi nedelemi pul tuctu nových kosil. To byl celý jeho objev.
Nesel uz nakupovat, ale coural po pokoji a premítal. Díval se nazpet do tolika, tolika let samoty; od smrti jeho zeny mu Johanka hospodarila a nikdy, ani na okamzik mu neprislo podezrení nebo neduvera; ale ted ho pronikla úzkost, ze byl okrádán po celou tu dobu. Rozhlízel se kolem sebe; nemohl ríci, co tady chybí, ale videl najednou, jak je tu prázdno a pusto, a hledel se rozpomenout, ze kdysi tu bývalo víc vecí, víc duvernosti, více vseho... Pln nepokoje otevrel skrín, kde byly ulozeny památky po jeho zene: saty, prádlo... Bylo tu nekolik chatrných kousku, ale dechla z nich celá minulost; boze, co vsechno tu vlastne nebozka nechala? Kam se vse podelo?