Coz já

brucí Jirí, „nemohu si naríkat. Ale ty, rekni, ty se uz k nemu nevrátís ?“
„Nikdy,“ káze Ruzena vzrusene. „To není mozno. Spís umrít nez to... Kdybys vedel, jaký je!“
„Pockej,“ uhýbal Jirí, „ale co si takhle pocnes ?“
Na tu otázku Ruzena cekala. „To uz jsem se dávno rozhodla,“ povídá horlive. „Budu dávat hodiny nebo pujdu nekam za vychovatelku, do kanceláre nebo vubec... Uvidís, ze dovedu pracovat. Budu se zivit sama, a jak ráda, Boze, jak ráda budu delat cokoliv! Ty mi poradís... Najdu si tady nekde pokoj, neco malého... Já uz se ti tak tesím na svou práci ! Rekni, ze se neco najde?“ Nemohla vzrusením sedet, vyskocila a chodila po pokoji vedle bratra s planoucí tvárí: „To uz jsem si vsecko rozmyslila. Vezmu si sem ten nábytek, vís, ten starý, co máme po nasich; pockej, jak to bude pekné. Vzdyt já nic jiného nechci, nez abych uz mela pokoj, abych byla treba chudá, ale jen abych uz nemusela... Vzdyt nic, nic, nic od zivota nechci, mne stací to nejmensí, spokojím se se vsím, jen kdyz budu daleko... od toho vseho... Já se tak tesím, jak budu pracovat, sama. si budu vsechno sít, zpívat si pri tom budu... Vzdyt uz jsem si po léta nezazpívala! Ach, Jiríku, kdybys vedel!“
„Pracovat,“ premýslel Jirí pln pochybnosti, „já nevím, snad se i neco najde, ale... Ty na to nejsi zvyklá, Ruzicko, bude ti tezko, bude ti tezko...“