Jirí precházel po pokoji, duse se hnusem a soustrastí trpel nesmírne, nemohl uz snésti ten nekonecný príval hanby a bolesti. A tu, hle, sedí to drobné, potrestené devce, kterého nikdy dobre neznal, pysná a prudká sestricka; jak bývala vzdycky bojovná, jak si nedala ríci, jak zle jí svítily oci, kdyz bývala malická! Tu, hle, jak se jí chveje brada vzlykáním a nezadrzitelnými slovy, jak je strhaná, jak je palcivá! Jirí chtel by ji pohladit, ale bojí se skoro. „Prestan,“ ríká jí drsne, „to stací, já uz vím vsechno.“ Ale kdez by ji mohl zadrzet ! „Nech mne,“ pláce Ruzena, „vzdyt mám jen tebe!“ A znovu rine se proud zalob, ted uz prerývanejsí, vleklý, tissí; podrobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Ruzena umlká a táze se: „A co ty, Jirí, jak ty se más?“