„Signál z vysílače je silný,“ oznámil Doheny, když opsal radiolokátorem půlkruh. „Teď musíme jen doufat, že ho Devítka dal na správné místo.“
Za ním další tři členové oddílu rozkládali kovovou schránku, ve které hodlali převézt tělo mrtvého mimozemšťana.
Vrtulník přistál v kráteru - byl to jediný vhodný terén v širokém okolí.
„Tudy,“ ukázal Doheny.
„Tak jdeme,“ vyštěkl Johnson. Čtyři muži si začali razit cestu džunglí. Koš nesli mezi sebou; vrtulník čekal s běžícím motorem.
Generál přikázal, aby ho nevypínali, aby mohli kdykoliv odstartovat - vetřelci mohli pro svého druha přijet sami.
Nikdo nevěděl, jestli se starají o své mrtvé stejně jako lidé, ale vzhledem k bombě, kterou aktivoval ten první, existovalo něco, co nechtěl nechat jen tak ležet na zemi - tělo, výstroj, něco.
To vše Doheny znal. Pracoval s Philipsem již několik let a věděl, že mimozemšťané jsou velmi skuteční a velmi nebezpeční - ale někde hluboko uvnitř tomu doopravdy nevěřil. Rozumově? Jistě, byli skuteční. Ale po emoční stránce tomu stále nemohl uvěřit.
Sekl mačetou - při brífinku jim oznámili, že budou ve větším bezpečí beze zbraní, ale on trval na tom, že potřebují něco na vyčištění cesty, aby mohli protáhnout koš. A mohli narazit i na daleko reálnější nebezpečí, než byli mimozemští zabijáci - kromě mačety měl Doheny, stejně jako ostatní, i pistoli.
Philips byl proti - ale Philips s nimi tady mezi hady a liánami nebyl.
Když dorazili k útesu, Romano, který šel vepředu, málem přepadl přes hranu. Ale na poslední chvíli se zachytil. Johnson zaklel.
Doheny se podíval přes okraj. Příšeru spatřil okamžitě. Ležela na dně třicet yardů napravo roztažená na padlém stromě a z hrudníku jí čněla pět stop dlouhá větev.
„Do prdele,“ zašeptal.