„Zatraceně, Schaefere,“ řekl průvodce, když se vyšplhali na pevnou zem, „vy sám jste se rozhodl přijet sem a hrát si na turistu! My jsme nic nenastražili. Prakticky jste se dobrovolně přihlásil na sebevražednou misi.“
„Jo?“ odfrkl Schaefer. „A co Dutch? Byl dalším z vašich dobrovolníků?“
„Tehdy jsme to nevěděli!“
„Ale teď to víte, tak jste mě poslali, abych si s tou věcí hrál na slepou bábu.“
„Podívejte, nám se to nelíbí o nic víc než vám,“ prohlásil průvodce, „ale je to tady, je to skutečné a my se s tím musíme vypořádat.“
„A s čím se musíte vypořádat?“ dožadoval se Schaefer. Zastavil a pozoroval mrtvou věc pod útesem. Průvodce se protlačil kolem něj.
„Nevíme“ prohlásil. „Můžeme jen hádat. Ale předpokládáme, že ty věci přichází jednou za čas na Zem, aby se pobavily, zahrály si na velkého bílého lovce a získaly pár trofejí - a pak odletí domů a nechají nás několik let být.“
„Přichází na Zem,“ opakoval Schaefer, když se ještě naposled podíval dolů na příšeru. „Myslíš z vesmíru? Jako ve filmech?“
„Tak nějak,“ přitakal průvodce.
Došel k čekajícím mulám a vytáhl Schaeferovu pušku.
Schaefer se otočil za zvukem odjišťované zbraně a spatřil průvodce, jak na něj míří jeho vlastní puškou.
„Jdeme,“ pronesl průvodce. „Generál chce, abychom zmizeli pryč od té věci - nechce, abyste zbabral ještě něco. Máme šest hodin na cestu k místu setkání na konci údolí. Jen se nedotýkejte brašen, nesahejte na žádné zbraně a vše bude v pořádku. Možná z toho zmatku ještě něco vytěžíme.“