Ten chlapík - pokud byl jen jeden, o čemž na rozdíl od Schaefera začínal Rasche pochybovat - byl skutečně zvrhlý. Uvědomil si, co mu po souboji na Beekman Street Schaefer říkal -jeho protivník nebyl člověk.
Možná měl pravdu.
Jeho směna skončila již před hodinami, ale on stále seděl u svého stolu. Již ani nepředstíral, že pracuje. Jen se nemohl přimět opustit kancelář.
Kam vlastně půjde? Domů, do prázdného domu? Shari s dětmi byla na severu; jít domů by bylo depresivní. Na spánek bylo příliš brzy; slunce ještě nezapadlo. Bylo jedno z těch dlouhých letních odpolední, která se táhnou donekonečna.
A doma neměl kromě spánku nic na práci - a to za předpokladu, že by dokázal usnout s vědomím, že po městě pobíhá zabiják, který trhá lidi na kousky a bere si jejich části jako trofeje.
A kdyby se ozval Schaefer, volal by pravděpodobně do kanceláře - alespoň si to Rasche myslel, ale jist si tím nebyl. Schaeferův způsob myšlení nepochopil ani po šesti letech. Někdy byl Schaefer bystry, rychlý a vše pro něj byla hračka, ale občas se zatoulal někam do stínové zóny.
A momentálně byl někde ve Střední Americe, Kolumbii nebo na nějakém zatraceném místě a ani se neobtěžoval zavolat.
Pokud mu ovšem nevolal domů, zatímco byl Schaefer v kanceláři.
Ale kdyby nezastihl Rascheho doma, zkusil by kancelář.
Takže to ani nezkusil. Stále hrál sólo. To Rasche nesnášel; měl přece být jeho partnerem.
Ne že by se mu chtělo letět někam do Střední Ameriky; na to, aby se potloukal s Schaeferem džunglí a hledal nějaké příšery, byl trochu starý a z formy.
A Dutch byl Schaeferův bratr, ne jeho; Rasche se s ním nikdy nesetkal. Ani by nevěděl, co má hledat.
A z nich dvou byl Schaefer tím, kdo sloužil u Zvláštních jednotek; Rascheho vojenská kariéra spočívala v pár letech ve Fort Braggu strávených sbíráním nedopalků. Kdyby došlo ke skutečnému boji, Rasche by nebyl svému partnerovi příliš platný.
Ale stejně mohl Schaefer zavolat.
A tak Rasche seděl ve své kanceláři, ignoroval sloup nedokončených hlášení a složky tří tuctů nevyřešených vražd a zíral na obrazovku staré přenosné televize.
Možná měl pravdu.
Jeho směna skončila již před hodinami, ale on stále seděl u svého stolu. Již ani nepředstíral, že pracuje. Jen se nemohl přimět opustit kancelář.
Kam vlastně půjde? Domů, do prázdného domu? Shari s dětmi byla na severu; jít domů by bylo depresivní. Na spánek bylo příliš brzy; slunce ještě nezapadlo. Bylo jedno z těch dlouhých letních odpolední, která se táhnou donekonečna.
A doma neměl kromě spánku nic na práci - a to za předpokladu, že by dokázal usnout s vědomím, že po městě pobíhá zabiják, který trhá lidi na kousky a bere si jejich části jako trofeje.
A kdyby se ozval Schaefer, volal by pravděpodobně do kanceláře - alespoň si to Rasche myslel, ale jist si tím nebyl. Schaeferův způsob myšlení nepochopil ani po šesti letech. Někdy byl Schaefer bystry, rychlý a vše pro něj byla hračka, ale občas se zatoulal někam do stínové zóny.
A momentálně byl někde ve Střední Americe, Kolumbii nebo na nějakém zatraceném místě a ani se neobtěžoval zavolat.
Pokud mu ovšem nevolal domů, zatímco byl Schaefer v kanceláři.
Ale kdyby nezastihl Rascheho doma, zkusil by kancelář.
Takže to ani nezkusil. Stále hrál sólo. To Rasche nesnášel; měl přece být jeho partnerem.
Ne že by se mu chtělo letět někam do Střední Ameriky; na to, aby se potloukal s Schaeferem džunglí a hledal nějaké příšery, byl trochu starý a z formy.
A Dutch byl Schaeferův bratr, ne jeho; Rasche se s ním nikdy nesetkal. Ani by nevěděl, co má hledat.
A z nich dvou byl Schaefer tím, kdo sloužil u Zvláštních jednotek; Rascheho vojenská kariéra spočívala v pár letech ve Fort Braggu strávených sbíráním nedopalků. Kdyby došlo ke skutečnému boji, Rasche by nebyl svému partnerovi příliš platný.
Ale stejně mohl Schaefer zavolat.
A tak Rasche seděl ve své kanceláři, ignoroval sloup nedokončených hlášení a složky tří tuctů nevyřešených vražd a zíral na obrazovku staré přenosné televize.
<< Home