Schaefer se domníval, že ho na tak krátkou vzdálenost nepoužije - nebylo by to sportovní. Ale kdyby na to znovu zaútočil, mohlo by se to rozhodnout zvolit jistotu a odstřelit ho.
Takže běžel a doufal, že ta věc bude natolik zaneprázdněna svým zraněním, že za ním nevyrazí okamžitě.
Doufal, že se stačí vrátit k mulám a sestavit dostatečnou palebnou sílu, aby si to s tím zkurvysynem vyřídil - i bez automatické brokovnice toho v bedně od Hansona zbývalo více než dost.
Pak mu uklouzla noha. Zachytil se až na poslední chvíli.
Ztratil ponětí o tom, kde je a kam běží, a právě se o pár palců vyhnul skoku z útesu přímo do řeky.
„A do prdele!“ zaklel, ale stále nic neslyšel.
Než stačil couvnout, uchopily ho zezadu za hlavu pařáty, zakryly mu oči a zaryly se mu do tváří.
Nic neslyšel. Nic neviděl. I bez kamufláže se ten bastard uměl skrývat daleko lépe, než měl vůbec právo.
Zabiják ho zvedl do vzduchu a Schaefer chvíli bezmocně visel jako hadrová panenka; pak ho hodil proti nejbližšímu stromu.
Tvrdě narazil a svezl se k zemi. Byl paralyzován a nemohl se hýbat. Věc vyrazila k němu. Vzhlédl k němu a plivl. Byl stále vzpurný i ve své bezmocnosti.
„Měl bys říct svému holiči,“ zasyčel, když viděl černé zamotané copánky povlávající mu v měsíčním světle po stranách hlavy, „že Rasta je už dávno z módy“
Nevěděl, jestli mluví opravdu nahlas nebo ne; sluch se mu ještě nevrátil.
Příšera se k němu sklonila. Schaeferova ruka vystřelila vzhůru a popadla spodek masky.