Viděl, že ten bastard má novou masku - možná ji potřebuje k dýchání.
Možná si vyměnil i oblečení - Schaefer si ho v těch několika sekundách ve špatně osvětlené místnosti v pátém patře nestačil pořádně prohlédnout a stejně by patrně nehodnotil vkusnost jeho oblečení, ale pár maličkostí se mu teď zdálo odlišných.
Zabijákovi něco odkapávalo z paže, něco zelenožlutého, co zářilo jako tekutý neon; buď brokovnice nebo úlomek granátu musely zasáhnout svůj cíl.
A tím i poškodit kamufláž - jak Schaefer předpokládal, maskování nespočívalo jen v barevných šatech a pomalované tváři, ale byl to druh nějakého elektronického zařízení.
Fungovalo dobře na asfaltu a betonu, stejně jako se stromy a větvemi ... Schaefer již chápal, jak se ta věc mohla pohybovat tak lehce po New Yorku, aniž by ji někdo spatřil.
A pokud ta zářící věc byla její krví a ne jen ekvivalentem hydraulické tekutiny, uvažoval Schaefer, byla ta příšera raněná. Pokud krvácela, mohla i zemřít.
Skočil na nohy, jak nejrychleji dokázal, tasil nůž a bodl protivníka do šedého masa.
„To máš za Dutche!“ vykřikl.
Svůj výkřik téměř neslyšel; sluch měl stále příliš otupený.
Příšera zařvala bolestí, ale to Schaefer také téměř neslyšel. Než mohl vůbec pomyslet na ústup, pozvedla nohu a tvrdě ho odkopla. Nůž jí zůstal zabodnutý v boku.
Schaefer si pomyslel, že ten bastard něco podobného určitě neočekával.
Bylo mu to jasné; ta věc honila a zabíjela lidi pro zábavu. Neočekávala, že může být poraněna. Kořist měla bojovat, ale neočekávalo se od ní, že bude také útočit; pro toto stvoření byli lidé kořistí, ne soupeřem. Takže ji překvapil.
Ale překvapení bylo již pryč. Když dopadl, vyškrábal se na nohy a utíkal pryč; nemohl s tím bojovat za rovných podmínek, ani když má nůž v boku. Ztratil obě pušky; to monstrum ne, na rameni mělo stále ten divný malý kanón, který v New Yorku udělal díry ve zdech a tady v džungli kácel stromy.