„Můj bože,“ pronesl Schaefer, „co se tu stalo?“
Posadil se a chvíli si prohlížel kráter. „A co ten bastard udělal mému bratrovi?“
Napadlo ho, jestli se dívá na Dutchův hrob.
Pravděpodobně ne, protože věděl, že se Dutch odtud jednou dokázal dostat živý. Ale vrátil se? Zemřel tu pak?
Když ne Dutch, zemřeli tu jeho lidé? Billy, Hawkins, Blain a další?
Rád by věděl, co by tu zaregistroval Geigerův počítač. Kráter vypadal dost velký na malou atomovku.
Ale proč by ji někdo házel sem?
Zbytek večera strávil popocházením po kráteru a hledáním jakýkoliv stop, které by mu řekly, co se tu odehrálo.
Nic nenašel. Žádné úlomky, žádné pozůstatky, které by mu řekly, co ten kráter vytvořilo.
Nakonec se vyhrabal z bahna a obrátil se na průvodce: „A co teď?“
Průvodce pokrčil rameny. „Nevím,“ prohlásil. „Stopa tady končí.“
Schaefer věděl, že je to hloupost, průvodce žádnou stopu nesledoval. Dobře věděl, kam jdou. Schaefer předpokládal, že zničená základna rebelů a kráter jsou místními atrakcemi; budou o nich vědět všichni místní a budou také vědět, že jsou staré osm let. Bylo zřejmé, že někoho, kdo hledá muže, kteří se ztratili před osmi lety, zavedete právě sem.
Zdálo se, že je to vše, co ten muž ví nebo co hodlá přiznat.
Vypadalo to jako další slepá ulice - ale Schaefer se nehodlal vzdát lehce.
„Utáboříme se tu,“ rozhodl.
Průvodce pokrčil rameny.
Toho dne seděl Schaefer u ohně dlouho do noci. Přemýšlel - přemýšlel a vzpomínal.
Vzpomínal, že Dutch mluvil o té věci jako o lovci.
Vzpomínal, jak s Dutchem jako děti lovili v lesích u otcova srubu. Nebrali to přímo jako zábavu - byla to výzva. Oni sami proti přírodě.