Hostinec, ve kterém se Schaefer usadil, byl chloubou Riosucio; podlaha z hladké černé hlíny byla suchá a nic na ní nerostlo, střecha nebyla z došek, ale byla plechová. Dovnitř nezatékalo tolik, aby jim voda kapala do pití, což Schaefer považoval za výhodu, protože o to se hostinský staral sám. Okna měla okenice, ale žádná skla - to bylo jedno, protože ve dveřích byly takové díry, že by se dovnitř dostali i největší zmutovaní moskyti z džungle, kdyby se o to pokusili.
U stropu nebyly žádné větráky, žádná elektrická světla a myšlenka na klimatizaci se vyrovnala nejdivočejší fantazii; vzduch tu byl horký a hustý jako polévka, v tom se vnitřek hostince nijak nelišil od okolní džungle. Omezenou cirkulaci vzduchu nahrazoval úkryt před slunečními paprsky.
Pro Schaefera byl ale daleko důležitější fakt, že se Riosucio nalézá na úpatí hřebenu, který označoval hranici mezi jednou částí deštného lesa, který se považoval za národ, a dalším stejně bezútěšným kusem džungle.
Jak říkali obchodníci s nemovitostmi, poloha, poloha, poloha. Riosucio toho moc nemělo, ale pro Schaefera mělo tu správnou polohu.
Byl si jistý, že Dutch mluvil o tomto hřebenu. Dutch říkal, že jejich mise byla na pováženou, protože hrozila válka. A v té době byly tyto dvě banánové republiky velmi blízko převedení svých nekonečných neshod a pohraničních incidentů v něco formálnějšího a krvavějšího.
Teď už tomu tak nebylo a Schaefer u svého stolu uvažoval, jestli s tím měl Dutch něco společného, nebo to byla jen malá část politických posunů v minulém desetiletí.
„Otra cerveza, seňor?“ zeptal se hostinský.
„Si,“ odpověděl Schaefer a vzhlédl. „A tentokrát do toho neplivej.“ Netušil, jestli hostinský rozumí angličtině; zde v okolí byla španělština většinou druhým nebo třetím jazykem po místním indiánském dialektu a možná májštině. Angličtina tu nebyla příliš častá.