Další den v Riosuciu strávili přípravami.
Schaefer si myslel, že má vše potřebné, ale průvodce měl jiný názor. Našel dvě muly a naložil je provazy, dekami, tábornickým vybavením a záhadnými bylinkami, stejně jako méně záhadnými věcmi jako například jídlem a čerstvou vodou. Přidal i pár beden, které se pro svého omezeného amerického zaměstnavatele ani nenamáhal otevřít.
V nákladu nebyly žádné zbraně, dokonce ani obyčejný nůž. Schaefer si toho všiml a zeptal se na to.
Průvodce pokrčil rameny. „To je vaše starost, seňor. Věřím, že máte vše, co potřebujeme.“ Později, když šplhali na hřeben a muly kličkovaly sem a tam po svahu, se mu průvodce svěřil, že dělal průzkumníka pro americké vojáky. Schaefer se ho nevyptával ani nepožadoval důkaz - ale to také neznamenalo, že mu zcela důvěřoval.
Možná, že mu průvodce věřil, co se týkalo zbraní, ale Schaefer průvodci nedůvěřoval, a to ani ve věci zbraní, ve věci jeho průzkumné činnosti, v ničem.
Ale Schaefer příliš nedůvěřoval nikomu a v téhle pekelné díře už vůbec nikomu.
„Jestli hledáte šest mužů, kteří sem přišli před osmi lety,“ začal průvodce, „mám takový dojem, že byste měl jet do Mangabe.“
Schaefer se rozhodl neptat, co ho k tomu dovedlo. Jen pokrčil rameny a jel za ním.
Tábořili v džungli na jižní straně hřbetu, každou noc trochu výše než tu předcházející.
Brzo ráno třetího dne po odchodu z Riosucia mu průvodce oznámil, že překročili hranici. Schaefer mu věřil. Jeden kus hornaté džungle pro něj byl stejný jako jiný a po přechodu hranice se vzduch neochladil, vlhkost neklesla a podrostem se neprocházelo o nic lépe.
Jediný rozdíl, kterého si Schaefer všiml, spočíval v tom, že se teď povrch většinou svažoval dolů. Přešli vrchol hřebenu.
Za půl dne dorazili k místu v džungli, kde se průvodce zastavil a s úsměvem se podíval na Schaefera.