Kudy?“ zeptal se Schaefer, když opět získal kontrolu nad zvířetem. „Jak to mám vědět, seňor?“ zeptal se průvodce.
Schaefer se otočil v sedle a podíval se mu do očí.
Úsměv na průvodcově tváři zmizel.
„Ach... možná tudy,“ ukázal prstem.
Schaefer přikývl a rozjel se.
Míli nebo dvě za táborem jeli na severovýchod a dorazili do úzkého údolí - Schaeferovi to nepřipadalo jako nejlepší cesta, ale průvodce ji zvolil a Schaefer se s ním nehádal.
Džungle tu vypadala jinak - hustší a jakoby nepřátelská. Schaefer to viděl na stromech, keřích, všude.
A bylo větší horko než normálně.
Čtvrtého dne po odjezdu z Riosucia překonali malou řeku a pak sjeli po úbočí širšího údolí, kterým proudila větší řeka. Džungle tu byla ještě zvláštnější. Schaefer se pozorně rozhlížel a snažil se zjistit, jestli je v tom něco nepřirozeného.
„Cítíte to?“ zeptal se průvodce, který si všiml jeho nervozity. „Říkal jste, že hledáte věc, co přichází s horkem?“
Horko tu bylo skutečně pořádné.
„Domorodci říkají, že se tu jedné velmi horké noci před osmi lety objevilo slunce,“ řekl průvodce a doplnil to gestem zahrnujícím údolí.
Schaefer neodpověděl; zíral kupředu.
Byl tam otvor v džungli, kudy proudilo dovnitř světlo.
Když mula vyjela na prostranství, všiml si Schaefer, že je tam ještě něco jiného.
Byl tam kráter.
Větší část byla zelená, samozřejmě - džungli nedokázalo nic delší dobu odolávat. Na dně byla bahnitá louže, jejíž povrch pokrývaly kapradiny a liány. Stromy na okrajích kráteru byly již větší než Schaefer.
Ale stále bylo jasné, že před několika lety tu něco spálilo veškerou vegetaci a vytvořilo kráter o průměru asi čtvrt míle.
Aby to způsobila normální exploze, bylo by potřeba několik nákladních aut výbušnin a stále by tu byly vidět nějaké zbytky.