Jednoho roku při prvním dni lovecké sezóny narazili na skupinu místních chlapců střílejících v lesích. Mnoho z nich pilo již od rána a v očích měli zvláštní výraz.
Schaefer si uvědomil, že se snaží jeden na druhého udělat dojem tím, jak jsou drsní a divocí.
Pak si Schaefer všiml, na co střílejí. Obklíčili jelena a střídavě do něj vyprazdňovali zásobníky. Sledovali, jak v chladném říjnovém vzduchu krvácí.
Schaefer byl znechucen; ta zbytečná krutost, bolest a bezúčelnost. Ale také si uvědomil, že se ti chlapci od něj a od Dutche příliš neliší. Byli v přírodě a zabitím jelena se postavili přírodě.
Jediný rozdíl byl v tom, že se ti chlapci potřebovali napít, potřebovali se dostat do zabijáckého šílenství, potřebovali vidět krev. Museli to změnit na perverzní zábavu, jinak by toho vůbec nebyli schopni.
Schaefer o tom dlouho přemýšlel. Došel k závěru, že mezi zabíjením pro zábavu a zabíjením z důvodu přežití je nebetyčný rozdíl.
Schaefer se tehdy rozhodl, že nechce zabíjet pro zábavu, a od té doby to také již nikdy neudělal.
To ale neznamenalo, že nezabíjel.
Díval se do skomírajícího ohně a přemýšlel, že když ho ta kovová věc na krku bodla - neroztrhla mu žílu, ale udělala něco velmi bolestivého.
I přes bolest mu bylo ihned jasné, co to musí znamenat. Nic podobného nikdy předtím necítil, ale musel by být idiot, aby to nepochopil.
Ta věc, která ho označila, si žádala jeho pozornost. Dávala mu najevo, že na něj nezapomněla.