Průvodce seděl na kořenu u ohně a čekal.
Nebyl si tak úplně jistý, na co čeká. Možná na úsvit?
Určitě ne na Schaefera; Schaefer se už nevrátí.
Možná uslyší výkřik.
Doufal, že ne. Celý tenhle úkol byl dost špatný i bez toho.
Znovu se rozhlédl po tábořišti. Jeho ruce stále nervózně kontrolovaly kapsy a opasek, aby se ujistil, že nemá žádnou zbraň ani nic, co by za ni mohlo být považováno. Když bude neozbrojen, vše by mělo být v pořádku. Ta věc, co zabila před osmi lety všechny ty muže, nechala ženu, co byla s nimi, jít, protože nebyla ozbrojená. A jemu řekli, že ta věc, která zmasakrovala policajty v New Yorku na střelnici, nechala jednoho z nich, Salvattiho, žít, protože on jediný neměl zbraň.
Průvodce nechtěl zbraň.
Neměl u sebe ani kapesní nůž, což sice poněkud stěžovalo udržování ohně, ale on si poradil - a dával si pozor, aby nikdy neuchopil nic, co by hořelo, protože pochodeň mohla být považována za zbraň.
Předpokládal, že v Schaeférových zavazadlech jsou další zbraně, což bylo také důvodem, proč se jich nikdy nedotkl a nikdy ani neuvažoval, že by je prohledal.
Kdyby na něj zaútočil had nebo jaguár, musel by se spolehnout na svoje holé ruce - ale to riziko rád podstoupil.
Zašustily větve a on s obavami vzhlédl.
Něco se blížilo, něco jdoucího vzpřímeně, temný stín v měsíčním světle; ztuhl.
Stín vstoupil do kruhu osvětleného ohněm a on poznal Schaefera.
Detektiv Schaefer, živý a se všemi končetinami na svých místech.
Průvodci poklesla čelist.
„Do prdele, jste naživu!“ vypadlo zněj. Spatřil v Schaeferově ruce pušku a to byl další šok - Schaefer byl naživu a ozbrojený. „Ale co ... chci říct...“
Došlo mu jediné možné vysvětlení.
„Ach, můj bože!“
Vyskočil na nohy. Schaefer upustil zbraň a těžce se usadil zády ke stromu. „Ehmm...,“ řekl Schaefer unaveně, „zdá se mi to, nebo se tvoje angličtina najednou zlepšila?“