Vždyť v New Yorku to skoro fungovalo.
Tentokrát ale maska nepovolila. Posunula se a příšera odstoupila, aby si ji narovnala. Odstoupila od Schaefera a tím mu poskytla vteřinu nebo dvě, aby se vzpamatoval.
Překulil se a popadl větev širokou jako jeho noha. Zvedl se a současně vedl úder. Příšera dostala solidní ránu do spánku a maska se opět pootočila.
Ten úder by zabil každého člověka, ale ona ani nezakolísala. Jen zvedla ruku, aby Schaefera odstrčila a odvrátila se, aby si druhou rukou posunula masku.
Stála na okraji útesu, měla odvrácenou tvář a byla stále částečně oslepená, její pozornost byla odvedena maskou a kamufláž stále nefungovala. Schaefer si byl vědom, že lepší šanci mít nikdy nebude - jestli ještě vůbec nějakou dostane. Sklonil větev jako kopí a zaútočil.
Dřevo se nárazem roztříštilo a Schaefer byl odhozen dozadu; příšera se zapotácela, udělala krok a přepadla přes okraj.
Schaeferovi se konečně začínal vracet sluch - dost na to, aby zaslechl zvuk dopadu. Nejdříve si myslel, že jeho sluch stále není v pořádku, protože to nebylo žuchnuti těla spadlého na zem; bylo to křupnutí.
Otřeseně čekal, až příšera vyleze zpátky nahoru.
Když se nic nedělo, vyplížil se dopředu a podíval se přes okraj. Napůl očekával, že mu každou chvíli utrhne modrobílá ohnivá koule hlavu nebo že ho za obličej popadnou pařáty.
Nic ho nezasáhlo; nic se nepohnulo.
Příšera ležela nehybně roztažená na kmenu padlého stromu. Na hrudníku se jí táhla velká skvrna té žlutozelené fosforeskující tekutiny a osvětlovala celou scénu.
A ze středu té skvrny čněla špičatá větev procházející hrudníkem toho bastarda.
To ještě neznamená, že je konec, říkal si Schaefer. Možná, že má srdce někde jinde. Možná to nebylo jen větší a silnější než jakýkoliv člověk, ale tvrdší, než si Schaefer dokázal představit. Možná si to schovávalo ještě nějaké překvapení.
Ale možná také ne.
Schaeferovi ta věc připadala mrtvější než peklo.