Rasche to přiznal. Nesl si ke svému stolu hrnek kávy. Usrkl a zeptal se: „A vy jste kdo, velikonoční králíček?“
Brownlow se představil.
„Slyšel jsem, že jste partnerem detektiva Schaefera. Toho, kterého na Twentieth vyhodili z okna.“
„To bylo na Beekman Street,“ opravil ho Rasche. „A na Twentieth nás jen slušně požádali, abychom odešli.“
Brownlow přikývl. „Ano,“ řekl. „No, myslel jsem, že by vás mohlo zajímat několik čerstvých případů, pane. Nic zvláštního, rozumíte, nic, co by zajímalo federály, ale myslel jsem, že byste se rád podíval.“
Rasche ho pozoroval přes okraj hrnku.
„Ach? Jaké případy máte na mysli?“
„Bylo by lepší, kdybyste si prohlédl záznamy, pane.“ Podal mu tlustý sloupec složek.
Rasche si uvědomil, že stejně nemá nic důležitého na práci; přikývl a oba muži se vydali do jeho kanceláře.
Brownlow mu nic dalšího neřekl; položil hlášení na stůl a odešel.
Rasche si povzdechl a otevřel první složku.
Strávil večer prohlížením případů, o kterých důstojník Brownlow a jemu podobní rozhodli, že by federály nezajímaly.
V něčem měl ale Brownlow pravdu; Rascheho rozhodně zajímaly. Poskytly mu odpověď na otázku, o které nedávno uvažoval.
Zdálo se, že ten lovec pokaždé své oběti nestanoval - ne, pokud měl na svědomí všechny ty vraždy. Ale když je nestáhl, vzal si jejich hlavu a páteř -on je prostě nesetnul, on si je vzal. Žádná hlava nebyla nikdy nalezena.
A Rasche si uvědomil, že nikdy nenašli ani žádnou z kůží. Prostě zmizely.
Hlavy... to nebylo nijak zvlášť neobvyklé. To dělali vrahové relativně často. Od starých dobyvatelů po sexuální vrahy, mnoho lidí přišlo o hlavu, která pak sloužila jako trofej.
Ale páteř?
Nebo kůže?