Ale když odmotával omráčenému muži z ramene řemen, ostatní tři se otočili a zahájili palbu; Schaefer sebou praštil na zem.
Rychle prohlédl zbraň a zjistil, že zbývá ještě polovina zásobníku. Opětoval střelbu.
Zbraň nebyla přesná; byla určena k pokrytí širokého prostoru a ne k zasahování cílů. Schaefer ani neočekával, že někoho zasáhne, ale alespoň přinutí Kolumbijce držet hlavy dole.
Teď když byl objeven, nemělo již smysl zůstávat potichu a snažit se skrýt; stále se kryl, ale již nehledal úkryt. Pohyboval se krátkými sprinty mezi stromy a střílel v krátkých dávkách.
Kolumbijci střelbu opětovali, ale většinou jen umístili několik kulek mezi stromy ve chvíli, kdy byl již Schaefer v úkrytu. To neznamenalo, že byli hloupí, byli to jen lidé - a lidé měli pomalé reakce. Nevěděli, kdy se hne ani jakým směrem.
Kdyby měli dostatečnou palebnou sílu, mohli udržovat stálou palbu a přibít ho k zemi, zatímco by ho jeden z nich obešel zezadu - ale tu neměli. Měli jen tři pušky a pravděpodobně spotřebovali polovinu munice na zabití muly a průvodce.
Jedné muly, muly patřící průvodci. Ta druhá, ta, na které jel původně Schaefer, byla stále naživu a nezraněná. Schaefer si uvědomil, že jeho nejlepší šancí - ve skutečnosti jedinou -je dostat se ke zvířeti a zbytku svého arsenálu. Kolumbijci se ho ještě nedotkli. Se svými zbraněmi se bude schopen bránit a možná, i přes hustou džungli, dostane jednoho nebo dva ze svých nepřátel. A pokud to ostatní neodradí, získá alespoň dostatek času na únik.
Přál si, aby mula stála klidně a aby byla v nějakém úkrytu; místo toho se pomalu procházela džunglí daleko od větších stromů.
Zdálo se, že ji střelba vůbec neděsí. Schaefera napadlo, kde ji asi průvodce získal a kolik zkušeností měla s podobnými situacemi.