Ta věc na Schaeferově krku, lodi plující nad ulicemi, Philipsův rozkaz, aby se do toho nepletli, zmizení Schaeferova bratra před osmi lety...
Ještě všemu nerozuměl, nějaké části mu nebyly jasné, ale to předání...
„Ježíši“ hlesl, „chcete dát Schaefera těm vetřelcům, že ano?“
Smith ani Jones to nepopřeli a Rascheho popadl vztek. „Vy zkurvený bastardi...“ začal.
Smith vytáhl pistoli a strčil mu ji pod nos. „Zpátky!“ zasyčel. „Ještě pohyb a přivážu tě k záchodové míse!“
Rasche se zarazil; došel ke gauči a posadil se.
„Jo, jasně,“ řekl a snažil se, aby to znělo neškodně. Cítil, jak mu srdce divoce bije, ale snažil se mluvit klidně. „Podívejte, je mi to líto. Jsem jen trochu přetažený. Po tom všem. To čekání tady a tak. Musíte chápat, že Schaefer je můj přítel...“
Smith ho chvíli probodával pohledem, ale pak se uvolnil a schoval automat do pouzdra.
„Samozřejmě,“ řekl. „To je v pořádku! Už jen šest hodin a bude po všem. Pak se budeš moct vrátit domů k ženě a dětem.“
„Jo,“ řekl Rasche, „díky.“
Přemýšlel, jestli se jeho žena a děti už vrátily domů. Jsou ještě v Elmiře? Nebo se vrátily domů a zjistily, že je pryč? Shari musí být bez sebe strachem, když o něm tak dlouho neslyšela - napadlo někoho, aby jí řekl, co se děje?
Nebo ji alespoň uklidnit nějakou přijatelnou lží.
Ti bastardi se pravděpodobně ani nenamáhali. To ještě přiživilo jeho vztek, ale nedal to na sobě znát.
Dlouhou dobu jen seděl, aby nechal ze vzduchu vyprchat napětí, aby se Jones a Smith uvolnili a aby si mysleli, že se uklidnil i on; pak vstal, tak nedbale jako ještě nikdy v životě. Došel k oknu a podíval se ven.
Samozřejmě věděl, kde je; když viděl ulici, tak dokázal určit místo téměř kdekoliv na Manhattanu. Bylo to lehké. Metro na Lexington Avenue bylo vzdálené jen jeden blok. Kdyby se dokázal dostat zbytu a z budovy...
Znovu se přiblížil ke stolu.
Smith stál zase u dveří a zbraň měl schovanou v pouzdře.
Jones se vrátil k daňovému přiznání.