Rasche vstal z rozkládacího lůžka - nemohl vydržet chvíli v klidu.
Ten problém měl již nějakou dobu; seděl v tomhle bytě uprostřed města s těmi zatracenými supermany a strašně se nudil. Drželi ho tu již několik dní a jediné významné události byly výměny prádla - když si chtěl nechat vyprat oblečení, dali mu bílý koupací plášť a jeden z nich doběhl přes ulici do prádelny. Jídlo vždy nosili zvenčí - kuchyně byla tmavá a prázdná. V donášce se střídali, ale vždy to byl pouze jeden, dva pokaždé zůstali, aby hlídali Rascheho.
Řekli mu, že se jmenují Smith, Jones a Miller. Ani se přitom neusmáli. Alespoň s nimi nemusel sdílet ložnici; spali ve vedlejším pokoji na rozkládacím gauči, vždy maximálně dva a střídali se při hlídkách.
V bytě byl telefon, ale nedovolili mu ho použít. Když se jedné noci v jednu hodinu ráno vyplížil z ložnice, zatímco byl hlídkující agent na toaletě, a pokusil se ho použít, nedostal vyzváněcí tón; druhého dne si všiml, že federálové vždy nejdříve zadají čtyřmístný kód, který se mění po každém hovoru.
Rasche nebyl žádný kryptoanalytik a jim se nelíbilo, když je příliš sledoval; ten kód prostě nebyl schopen rozluštit.
Měli televizi, ale příjem byl tak špatný, že ani Rasche nebyl tak zoufalý, aby se přinutil ji sledovat - zvlášť proto, že se v ní většinou rozebíralo právě, proč je příjem tak mizerný.
Ty zatracené lodě stále kroužily nad městem.
Maska nebo helma ležela na stejném stole jako zakódovaný telefon; to byl další oříšek. Rasche si nebyl jistý, proč ji nepředali výzkumníkům; drželi ji zde v byte, což mu připadalo dost hloupé.
Ptal se jich na to, ale několik dní mu nedali žádnou odpověď. Konečně se jeden z nich uvolil. „Zůstane s tebou, dokud se nevrátí Philips; měls ji, když jsme tě našli, takže je součástí dodávky“