Schaefera probudila sprška špinavé vody v obličeji; když ho studená voda přivedla k vědomí, zaslechl hlas: „Čas vstávat, štěně.“
Schaefer zamrkal a rozhlédl se po místnosti.
Seděl v nízkém dřevěném křesle, nohy měl na podlaze a kolena mu trčela vzhůru, zápěstí měl za zády svázána něčím tvrdým - připadalo mu to jako drát, ze kterého se dělají ramínka na šaty.
Ať to bylo cokoliv, bylo to pevné a hodně utažené; rukama nemohl pohnout ani o milimetr, nešlo se vyvléknout. Eschevera, pokud to byl opravdu on, nechtěl nic riskovat. Paže měl připoutány ke křeslu obyčejným provazem.
Křeslo stálo uprostřed středně velké, ponuré místnosti se stěnami a podlahou ze dřeva. Světlo pronikalo dovnitř pouze otvory pod střechou; nebyly zde žádné lampy ani okna.
Přepokládal, že byl mimo několik hodin, možná dní - to stačilo Escheverovým mužům, aby ho do-vlekli kamkoliv. Ten, kdo ho uspal, věděl, co dělá; Schaefera bolela hlava, ale myšlenky měl v pořádku, nedomníval se, že by utrpěl otřes mozku.
Uvažoval, kde asi je - a jak bude těžké uniknout. Jestli ho převezli přes celou Panamu a tohle byl tábor Cali těsně za hranicí, tak byl podle informací DEA v nedobytné pevnosti a jeho šance na útěk se daly srovnat s pravděpodobností, že dá Svatý Petr Hitlerovi rozhřešení kvůli tomu, že existují pochybnosti. Pokud to ale byla jen malá chatrč někde u pašerácké stezky, mohl by vyváznout.
Přemohl příšeru z vesmíru; neměl zájem zemřít kvůli nějakým mizerům obchodujícím s drogami, kteří se vydávali za členy jeho živočišného druhu.
Muž, který ho polil, mu hodil prázdnou nádobu k nohám a pak zkontroloval drát poutající mu zápěstí. Trhl za něj a ještě ho utáhl. „Bueno.“
Schaefer cítil, jak se mu kov zaryl hlouběji do masa. Z rány začala téct čerstvá krev. Zavrčel zlostí a bolestí.
„Není ten drát příliš utažený?“ zeptal se muž dobrou angličtinou. „Žádný strach - jen začínáme. Za chvíli si takové nicotné bolesti nevšimneš.“ Obrátil se, vyklonil se z jediných dveří v místnosti a pokynul někomu, koho Schaefer neviděl.
Za okamžik vkročil do místnosti vyšší muž ve vojenských maskáčích; přikývl na pozdrav muži, který Schaefera polil.
První muž zasalutoval a opustil místnost; nově příchozí přešel pomalu místností ke křeslu, kde se postavil a usmál se na Schaefera.
Schaefer tu tvář znal; viděl ji kdysi ve Velkém Jablku. Viděl? Měl sto chutí do ní udeřit. Ten muž byl Eschevera.
Schaefer zaznamenal s určitým potěšením, že Eschevera při chůzi kulhá.
„Detektiv Schaefer,“ pronesl Eschevera. „Jsem dotčen - urazil jste tak dlouhou cestu do Střední Ameriky, byl jste tak blízko mého domu a nezastavil jste se, abyste navštívil svého drahého přítele.“
Schaefer zavrčel.
„Možná jste se mě pokoušel najít a zabloudil jste?“ navrhl Eschevera. „Někde jste špatně odbočil nebo vám někdo špatně poradil? Vždyť nakonec, co jiného vás mohlo přivést do těchto končin než touha obnovit naši známost?“
„Téhle konkrétní touze se mi nějak podařilo odolat,“ odpověděl Schaefer.
Eschevera se pousmál. „Když jsme se naposled setkali, učinil jsem vám velmi velkorysou nabídku. Možná teď své odpovědi litujete?“
„Lituji jen, že jsme se nepotkali na vyšší budově,“ zavrčel Schaefer.
Úsměv zmizel. „To je velmi legrační, detektive Schaefere,“ prohlásil. „Vždy jste měl vynikající smysl pro humor, viďte? Lituji, že si ho nemohu užívat déle“
Druhý muž se vrátil do místnosti a Eschevera se k němu otočil; muž držel něco v ruce, něco černého a jasně oranžového. V druhé ruce měl smotaný černý kabel; když vešel do místnosti, kabel pomalu odmotával.
Zvedl černou a oranžovou věc.
„Black and Decker,“ prohlásil. „Velmi ostrá.“