Bylo to skutečné. A dostat ji z té větve a do koše bude opravdu zkurvená práce.
Nahoru na útes ji tím podrostem nikdy sami nevytáhnou; budou muset připoutat koš na lano a zvednout ho pomocí vrtulníku.
Díky řece jim nebude dělat problémy spuštění háku z helikoptéry. Kdyby to bylo v husté džungli, museli by protahovat lano hustým stromovím.
„Dělejte,“ řekl a začal šplhat ze stráně, „ať s tím pohneme.“
Ostatní ho váhavě následovali. Dotlačili koš k okraji a kontrolovaným pádem ho spustili dolů.
Doheny byl v půli cesty dolů, když se podíval na místo, kde ležel mrtvý mimozemšťan, a ztuhl. Zamrkal. Doufal, že to je jen nějaká iluze, možná zrakový klam způsobený lomem světla ve vodní tříšti z řeky. Doufal, že to zmizí.
Nezmizelo.
„Do prdele,“ opakoval.
Johnson, Romano a Sturgill na něj pohlédli, viděli, jakým směrem se dívá, také se tam podívali.
Všichni čtyři chvíli jen tiše zírali.
Byly tam čtyři z těch věcí - pět, pokud jste počítali i tu mrtvou. Čtyři mimozemšťané stáli v kruhu kolem svého mrtvého druha.
Jeden z nich pohlédl směrem k mužům visícím v polovině útesu.
Johnson pustil koš a začal šplhat zpátky na útes. „Běžte!“ vykřikl. „Rychle pryč! Zpátky k vrtulníku!“
Sturgilla překvapil náhlý nárůst váhy koše, když jej Johnson pustil, a sjel s ním několik stop dolů z kopce, než se mu podařilo také se pustit. Koš projel kolem něj dolů, prorážel si cestu porostem a při každém nárazu se otáčel kolem své osy. Nakonec se zastavil napůl v řece, napůl na břehu.
Sturgill chvíli stál na místě a hledal nohama pevnou zem, o kterou by se mohl opřít. Když se otočil, zjistil, že Johnson a Romano jsou již na půli cesty k vrcholu útesu.
Ale Doheny na něj čekal.