Na míle daleko obsluha vysílačky oznámila: „Generále, ztratili jsme vrtulník/'
„Zatraceně,“ ozval se Philips. „Co se stalo?“
„Nevím, pane, Pilot neměl čas nic říct. Vysílačka je pryč; je konec.“
„Zjistěte ... ne, zapomeňte na to. Vím, co se stalo,“
Mimozemšťané, samozřejmě. Monstra z vesmíru nebyla potěšena, že se lidé motají kolem jejich mrtvého druha.
Možnost, dát jim tělo jako gesto dobré vůle, byla pryč. Stejně tak i příležitost prozkoumat jejich technologii.
A šest dobrých mužů bylo také pryč.
„Mám vyslat záchrannou misi pro ty, co přežili, pane?“ zeptal se Perkins.
Philips se podrážděně otočil.
„Ne, sakra,“ vyštěkl. „Nikdo nepřežil.“
„Podle radiových zpráv nebyl záchranný oddíl v okamžiku exploze na palubě, pane..,“ „Pravděpodobně byli již mrtví,“ řekl Philips.
„Ale..“
„Dobře, podívejte,“ řekl Philips. „Pokud jsou na zemi, chvíli tam vydrží - podíváme se po nich, až si ty věci vyřídí, co potřebují, a zmizí. Ale nehodlám poslat na smrt žádné další muže.“
„Ano, pane,“ souhlasil neochotně Perkins.
Philips mu viděl na tváři, že si myslí, že by se o záchranu měli alespoň pokusit.
Ale Philips věděl své. Schaeferovi se možná povedlo jednoho zabít, Dutch také jednoho dostal, ale členové tohoto oddílu byli jen obyčejní smrtelníci. A byli ozbrojeni. Philips si přál, aby jim rozkázal jít beze zbraní, pak by je možná vetřelci nechali jít - ale možná také ne. Toto nebyl lov, byla to obrana mrtvého; tentokrát se mohli řídit jinými pravidly.
A on chtěl navíc dobrovolníky a, pokud by trval na absenci zbraní, nemusel by se žádný přihlásit.
To by možná bylo úplně nejlepší, samozřejmě. Protože, ať si Perkins myslel cokoliv, Philips věděl, že ti muži jsou mrtví.
Nor ještě mu zbýval Schaefer a jeho „průvodce“ a Philips je hodlal dostat dřív než mimozemšťané.