Jeden z jeho mužů k němu přiběhl s puškou v ruce.
„Dostaňte ho!“ zařval Eschevera a zamával spáleným pahýlem. „Chci ho mrtvého! Tohle je jeho práce!“
Muž zaváhal, rozhlédl se a pak vyrazil uličkou za Schaeferem.
„Je můj,“ zavolal zpátky.
Když zmizel v průchodu, Eschevera se podíval nahoru. Nad ním něco zapraskalo a ve vzduchu se objevily elektrické jiskry.
Ze vzduchu se vynořila příšera. Stála vzpřímeně na dvou nohou, ale měla kovový obličej a barva její kůže se nepodobala žádné lidské bytosti. Příšera byla větší než jakýkoliv muž. Něco jí sedělo na rameni jako papoušek na kapitánovi pirátů.
Najednou spatřil ještě další tři. Klidně procházely ohněm a kouřem, který ovládl celý tábor. V rukou držely věci podobné kopím a nožům; pohybovaly se pružně a sebejistě, opatrně, ale bez obav.
„Matko boží,“ Eschevera zalapal po vzduchu.
Na Escheverově čele se objevily tři červené tečky. Chvíli se mihotaly, ale pak se ustálily v dokonalém trojúhelníku. Černá věc na rameni příšery se otočila a zamířila Escheverovi přímo do tváře a jeho poslední myšlenkou bylo poznání, že to není mazlíček, ale nějaký druh zbraně.
Vystřelila.
Příšera vzhlédla od kouřícího těla a dokonale reprodukovaným hlasem mrtvého muže vykřikla do světa: „Matko boží!“

Svým způsobem měl Eschevera pravdu, uvažoval Schaefer, když probíhal uličkou kolem táborových latrín do otevřené džungle -opravdu ho do tábora sledovali.
Jen to nebyli jeho lidé.
Již se neozývalo tolik explozí a zdálo se, že střelba úplně ustala a byla nahrazena sténáním mužů.
Schaefer podle výkřiků usuzoval, že si ty věci dávají na čas a baví se s přeživšími Escheverovými muži. To je na chvíli zaměstná, ale nebude trvat dlouho a vzpomenou si na důvod své návštěvy a půjdou zase po něm. A pak je ta věc na krku k němu bezpečně přivede.
„Zatracený psí obojek,“ zavrčel.
Běžel dál a snažil se přemýšlet.