Odejel,

a Helena mu psávala; napoprvé se až lekl jejího drsného, neladného, příliš velikého písma; viděl, že v ní jsou prudkosti dosud ne¬poznané. Její sloh mu připadal strojený, její veselí vynucené, a nemohl pochopit, proč má nyní číst o enciánech, jež odkvetly, nebo o ná¬lezu psí kostry v „našem“ lomu. Nevěděl, co má na to odpovídat. Je až ku podiv, jak málo zbývá z nejkrásnější shody, nejsou-li lidé spolu.
I Helena se s podzimem vrátila, a mnoho, přemnoho ztrácela na pražské půdě. Chodil s ní rád za okraje Prahy, kde vede se drobná, roz¬ryvná bitva mezi zemí a městem. Jsou tu chvíle nevyrovnatelné, plné pustoty a tesknosti, kdy vám připadá, jako byste stáli na utichlém bo¬jišti, kde země raněná a město skoro již mrtvé dokonávají na hromadách trosek. A jsou i kon¬činy veliké jednoduchostí, jako Bílá Hora; lesy, táhlé, opuštěné stráně a hlavně řeka, krásná a tajemná mezi všemi řekami na světě. Jsou ranní hodiny, nejvzácnější ze všech, neznámé obyva¬teli města. Vyplujte ráno parníčkem proti proudu; budete slyšet hlasy tak důvěrné, že nikdy byste jich nečekali tak blízko lidského sídla.