Sedl si

a mluvil - ani slo¬vem se nedotkl toho, že se něco stalo, že ji hle¬dal, že něco se má vysvětlit; mluvil vážně a ne¬nutil jí k veselí. A tak planoucí poledne je na¬jde na tomto sedátku z balvanů v přátelském hovoru, který neznamená nic jiného, než že je vše hluboce a neskonale v pořádku. Tam dole přes lázeňské náměstí plove bílá skvrna s čer¬veným slunečníkem; snad je to plavá kráska. Ano, je poledne, a muž dobře ví, že dávno, dávno by už byl čas, aby se dali na cestu dolů; což má tu s ní sedět do večera ? Helena sedí, tiskne své velké ruce mezi koleny a usmívá se, ne ústy, ani očima, nýbrž jen duší. „Jak je pozdě ?“ ptá se konečně. „Dvě hodiny,“ odpo¬vídá muž, nelidsky se přemáhaje, aby to ne¬znělo nespokojeně.