Strojil

se, nevěda, o čem mluvit. Marie se ani nepohnula, skloněna nad pestrým hedvábím, sličná, oblá, němá...
Strojil se rychle, jako by prchat; ještě ve dveřích zaváhal, zastavil se a řekl nejistě: „A víš, Marie, kdybys měla chuť jít ven... tak... můžeš. Večeřel bych třeba venku.“
Marie položila hlavu do roztrhaného hedvábí. Toho dne jí nebyl dán dar pláče.