„Ahaha,“

zívl muž a začal přecházet po po¬koji.
„Prosím tě, vezmi si aspoň střevíce,“ ozvala se Marie po chvíli.
Muž mlčel a přecházel dál. „No co,“ začal, „pořád ty hadry! Nač jen... takové hlouposti. že ti není líto peněz. že ti, Marie, není líto peněz !“
„Však ty to neplatíš,“ řekla Marie tvrdě. Vě¬děla, že začíná týž hovor jako po tolik nedělí.
„Neplatím,“ opakoval muž. „To víš, že ne¬platím. Kde bych měl na to vzít? Já... musím platit jiné věci. Mám zase vyplatit pojistné... Na zbytečnosti nemáme. Ty nepočítáš, co se vy¬dá. Sto dvacet na činži. A pojištění. Tobě je vše¬chno jedno. Mluvila jsi s Baudyšem?“
„Mluvila.“
„Ach ba, bože,“ zívl muž a díval se Marii do práce. „že ti, Marie, není líto těch peněz. Co to může stát, taková látka, nevíš ?“
„Ne.“
„Kolikrát jsi s ním mluvila ten týden ?“
„Dvakrát.“