Marie pohlíží

na postupující paprsek a zatíná si nehty do dlaní. Aspoň tuto vzpomínku kdyby si mohla ušetřit! Bylo to jednou v bytě milen¬cově - právě po takové neděli; Baudyš ji po¬sadil na pohovku, ale ona se bránila a plakala; považovala za nutno plakat a dlouho, dlouho se nechala prosit o vysvětlení: že je muž lakomý, že jí nechce dát na šaty a na nic... Milenec po¬slouchal mračně a jaksi zchlazen; byl tak... snad těžkopádný, že v duchu počítal, co to může stát. Konečně řekl váhavě a nerad: „O to, Marie, se postarám.“ Marie cítila, že nyní by mohla plakat beze lži, ale zatím musila se ne¬chat líbat; ach, více než to, ach, více než co do¬posud !