Slunce,

jež od rána pálilo do žluté stěny pro¬tějších dvorů, se pomalu v úporném tichu pře¬sunulo. Stěny naproti jsou již ve stínu, zdá se dokonce, jako by se tím trochu ochladilo. Nyní zachycuje se úzký proužek slunečního světla na okenním rámu, bude se šířiti, a až padne do po¬koje, muž vedle se probudí, hlasitě zazívá a při¬jde sem, tak jako každé jiné neděle. Marie se otřásla v ramenou tesknou ošklivostí a pustila šití do klína.
Prázdnýma očima se zahleděla oknem. Ten kaštan ve dvoře nedávno kvetl, ale nyní zůstala jen okvětí jakoby ožraná. Proč se ti zoškliví i strom, který přece za nic nemůže? Neklidné, rostoucí, přetěžké břímě ukládalo se v prsou Mariiných. Kdyby o sobě chtěla mluvit, řekla by, že jsou to snad vzpomínky; nikdy však o so¬bě nemluvila ani svému muži ani tomu druhé¬mu. Ale vždyť nejsou to ani vzpomínky. Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko; stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšeni, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout. Na nic Marie nemyslí, na nic ne¬chce mysliti, ale- ví o všem, nač by teď mohla vzpomínat. Je tu vše, a tak blízko, že se bojí myslet, aby se toho nedotkla.