Jedna, dvě, tři;

každý se tlačí k otevřenému hrobu, kde otec klečí na hromádce hlíny a vzlyká, jako by nikdy už nemohl přestat. Vši¬chni hodili své tři hroudy do hrobu a rádi by odešli. Čekají jen, až otec povstane, aby mu po¬dali ruku. Kněží přešlapují, je nutno ještě jíti do kaple; hrobař hlasitě zasmrkal a jal se shrnovat lopatou suchou a palčivou hlínu do hrobu. Celý zástup rozpačitě a fádně mlčí. Tu rozčeří se sbor lehtivým smíchem. Pan regenschori blýská očima, rád, že se mu žert povedl. Bledá Anežka zrůžověla, Matylda kouše do kapesníku a Marie se prohýbá nehlasným vý¬buchem. Regenschori si spokojeně pročísl knír a vlasy, naklonil se k Marii a něco jí zašeptal. Marie vyjekla smíchem a utekla. Celý zástup se ohlíží polo s úsměvem a polo pohoršen.
Náhle se otec zvedá, chvěje se a chce něco říci. „Vám - vám všem - kteří jste mé jediné - milované dcerušce - prokázali „ Ale dále nemůže, zavzlyká a nepodávaje nikomu ruky odchází jako ve snách. Nastal obecný zmatek. Zatím co kněží jdou do kaple, zástup se trhá a rozptyluje. Někteří píší chvatně tři křížky na rov svých zesnulých, jiní postojí chvíli před ně¬jakým náhrobkem a skoro nikdo nečeká na ko¬nec obřadů; jen regenschori s Marií a se zpě¬vačkami v hlasitém smíchu jdou na kůr hřbi¬tovní kaple.
Několik černých žen se modlí u hrobů, utí¬rají si oči a rovnají ubohé schnoucí květy.
Z otevřené kaple letí zpěv děkanův: „Benedi¬cite omnia opera Domini Domino.“
„Benedicite angeli Domini Domino,“ hlaholí regenschori.
„Benedicite coeli Domino.“
Hrobník plnými lopatami zahrabává dítě dvou otců.