Ano, nechal jí tehdy,

a tak tu zůstala s tím dítětem, jež se jí chladně protivilo, a se svým mužem, který už neměl smyslu než pro to ne- živé děvčátko, jež nebylo jeho. Přilnul k němu celou svou těžkomyslnou náklonností; a malé město už ani nevědělo, má-li se smát či má-li ho politovat, když je vyváděl, směšně nastro¬jené, bledé a vyjevené, ven z chladných pokojů domu na náměstí. Vtom umlkly zvony krátkým úderem.
Malá rakvička tluče na bránu věčnosti. Odpo¬čívá na prknech nad otevřeným hrobem pro¬střed velikého, němého zástupu; v mrtvém tichu jen sbor šustí notami a děkan listuje pomalu v černé knížce. V davu zaplakalo dítě. Hubený stín věže přetíná palčivý úhor mrtvých. Teprve rok tu pochovávají; a snad je ten hřbitov příliš veliký, snad ho nikdy nenaplníme, snad nikdy nezaroste, snad musí na věky zůstat tak prázdný a holý. Zástup těžce dýchá nepokojem. Co se to děje? Proč se nezačíná? Ticho se dlouží mučivě, těžce, útlačně - „Laudate dominum de coelis, laudate eum in excelsis !“ „Laudate sum omnes angeli eius,“ hlaholí sbor, „laudate eum omnes virtutes eius.“ Zástup si oddechl. „Laudate eum sol et luna; laudate eum stellae et lumen.“ „Laudate eum coeli coelorum -“ Slabý vítr, jakoby probuzen chórem mužských hlasů, zavál úlevou do ble¬dých tváří; zvedl se obláček kadidla, stuhy a věnce zašelestily a z hrobu vydechl chlad hlíny. Otec nehybně pohlíží na rakvičku, nakloněn, jako by padal; lidé se staví na špičky, aby ho lépe viděli: teď, teď přijde loučení.