„Kyrie eleison.“

„Christe eleison.“ „Kyrie eleison.“ Mladý kněz rozhoupává kaditelnici; řetízky slabě chrastí, dým stoupá a chvěje se - „Oremus.“ Širé planoucí nebe ztrnule se otvírá nad bílým hřbitovem, vteřina úzkostné věčnosti, jen srdce tluče napětím strašného, ve¬lebného a trapného okamžiku. „Per omnia sae¬cula saeculorum.“ „Amen.“ Krůpěje svěcené vody dopadnou na rakvičku, otec s hlasitým zaštkáním klesá na kolena; rakev pomalým pohybem sjíždí do hrobu, a sbor vpadá sladce, truchlivě, přidušeně chorálem „Kynul Bůh".
Malá paní v závojích poslouchá jako přibita. Příliš dobře je jí znám ten sytý, lesklý, sám sebou spokojený, ze sebe se těšící hlas. Kdysi mu naslouchala jinde a žhavě se rozplývala pod jeho hmotným dotekem. Celé městečko naslou¬chá s nakloněnou hlavou: to zpívá sám regens¬chori s první zpěvačkou sboru Marií, Venuší města, velikou kvetoucí dívkou. Z celého sboru je slyšeti jen ty dva hlasy. Říká se, že k němu chodí; tato Marie. Dva hlasy se milují a objí¬mají v plném slunci; sám děkan naslouchá se zavřenýma očima, malá paní křečovité zapla¬kala, modrý obláček kadidla letí k nebi, a tiše, tichounce nese se finale nad hřbitovem. Děkan se probouzí jako ze sna a sklání se k zemi. Jedna, dvě, tři hroudy.