Proužek slunečního světla

přeskočil okenní rám.
Je tu především bezmocné vědomí, že každý o tom ví, že každý zná i podrobnosti její man¬želské nevěry. Ach, kdysi to nesla vzdorovitě, když tolik lidí jí dávalo najevo, že vědí... Ně¬kteří to dělali surově, jiní s necudnou důvěr¬ností, jiní káravě a jiní, ještě jiní - jen nikdo nebyl, kdo by se necítil v právu říci jí něco hroz¬ného. Ta sousedka bručí hlasitě o kurvách, když ji potká; ta druhá kývá hlavou a vykládá, že mladý člověk musí užívat, co prý má z pocti¬vosti; jiná důtklivými narážkami se stará o manžela, jiná si odplivne, jiná nepoděkuje na pozdrav, jiná přetéká křiklavou sympatií a chodí si za to vypůjčovat kde co, - ach bože, to všechno se musí snést?
Ano, zprvu se Marie nutila ke vzdoru; ale těžko vzdorovat vlastnímu špatnému svědomí. A potom plakala zuřivými, uraženými, bezúlev¬nými slzami. Nemohla si ani ponaříkat svému milenci, neměla mu vlastně nikdy co říci, ne¬mluvně zajata tichou, těžkou, ujařmující láskou vášnivého a těžkopádného člověka. Tvářila se konečně, jako by nerozuměla těm narážkám, jako by se jí to netýkalo; člověk zvykne na vše, ale tím se toto „vše“ neočisti, nepromění, ne¬předěl...