Paprsek

slunce sklouzl na zeď. Marie sledo¬vala jej jako rafii osudných hodin. Teď, teď ještě je slyšet, jak muž pravidelně chrápe; ale za chvíli zapraská vedle pohovka, manžel za¬zívá, pracně se zvedne, a škrabaje se v týle, s rozepjatou vestou, jen v ponožkách, přijde k ní jako každé neděle. Tu pak přechází po po¬koji, ohmatává nábytek, prohlíží škody už léta staré, bručí na výlohy a opatrně, oklikami za¬čne svůj divný týdenní hovor... Marie se za¬chvěla. Začal s tím už dost dávno. Tisíckrát mluvil o tom, jak přijde žena člověku draho, co peněz stojí manželství. A nejlepší prý to mají, začal najednou, mládenci, kteří si namluví vda¬nou paní. Jiný ji živí, jiný ji šatí, a je to nestojí nic. Leda kytičku fialek, řekl, dívaje se nehnutě na Marii. Těm to přijde lacino, opakoval obšír¬ně, jako by něco objevil. Celý měsíc byl živ z té látky, a Marie si myslila, že žárlí.