TŘI

Paprsek slunce se tiše přesunul na fotografii její matky. Byla to kulatá, jasná, radostná tvář venkovské ženy, jež zrodila děti a požehnaně vrátila životu vše, co jí dal. Ruce klesly Marii do klína; i mužův dech utichl, bylo palčivé hor¬ko a ticho nejútlačnější. Tu zahekal vedle muž, pohovka zapraskala, podlaha skřípěla pod ne¬jistými kroky. Marie jala se rychle šíti. Manžel otevřel dveře, hlasitě zazíval a celý rozepiat, zpitomělý spánkem, zpocen, drbaje se v týle, ve¬šel k ní. Marie ani nezvedla oči a šila tím rych¬leji.
Muž přecházel v ponožkách po pokoji, kolé¬bal se nad ní, zívl a řekl:
„Co to šiješ?“
Marie neodpověděla, jen rozhodila svou práci, aby viděl.
„To máš od Baudyše?“ tázal se bez zájmu. Vzala do úst jehlu a neodpovídala. Muž vzdychl a znalecky ohmatával hedvábí, jako by tomu rozuměl. „To máš od Baudyše,“ odpověděl sám na svou otázku.
„Už dávno,“ řekla Marie koutkem úst.