„Mou kabelku,“ řekla Marie podrážděně.

„Co chceš ?“
„Vezmi si... mou kabelku!“
Otevřel kabelku; našel schumlanou hrst ban¬kovek, jak ji tam včera nacpala. „To je tvé?“ vyhrkl.
„Naše,“ řekla Marie.
Muž hleděl ztrnule na skloněnou šíji své ženy; nevěděl, co říci. „Mám je schovat ?“ zeptal se tiše.
„Jak chceš.“
Přešlapoval v ponožkách, hledaje slovo urឬky nebo něžnosti; konečně beze slova šel s pe¬nězi do vedlejšího pokoje. Byl tam dlouho; když se vrátil, našel Marii stejně skloněnou, drása¬jící jehlou hedvábí.
„Marie,“ řekl měkce, „nechtěla bys jít se mnou na procházku ?“
Marie zavrtěla hlavou.
Muž bezradně otálel; bylo přece jen nemožno, nyní hovořit... „Což, Marie,“ ozval se ko¬nečně s úlevou, „abych dnes šel do kavárny? Vždyť už jsem tam po léta...“
„Jdi,“ šeptala Marie.