Bylo mučivé ticho;

Marie provlékala jehlu, ani nevěděla čím. Muž díval se oknem přes její světlou hlavu a chtěl něco říci; tu se mu roz¬třásla ubohá, neholená, obědem potřísněná brada...
„Přestaň,“ vykřikla Marie.
Brada zapadla, muž naprázdno polkl a řekl: „Víš, i já bych potřeboval šaty; ale já vím, že na to nemáme. Tak je to, Marie.“
Sedl si shrben a díval se do země.
Marie ryla jehlou v hedvábí. Ano, dnes týden říkal totéž; byla by se rozplakala nad jeho zvet¬šelými šaty. Převracela je denně, znala každou jejich roztřepanou nitku; styděla se už, když v nich šel do kanceláře.
Včera byla u milence; šla k němu s hotovým plánem, ale nedopadlo to tak, jak chtěla. Sedla si mu na klín (myslila, že je to nutno vzhledem k okolnostem) a nutila se do rozpustilého ve¬selí; byl hned ve střehu a ptal se, co chce. Smála se a řekla, aby jí už nekupoval dary; že by si raději koupila sama, co chce, jen kdyby na to měla... Podíval se na ni a pustil ruce. „Vstaň,“ řekl a zvedl se, přecházel po pokoji, pak odpo¬čítal dvě stě korun a položil je vedle její ka¬belky. Ach, schválně nechala kabelku na stole, myslila na to předem; proč to nepochopil, proč ji nechal, aby pak při loučení musila sbírat ty papíry a chvatně, neobratně je cpát do kabelky ? Proč se alespoň neodvrátil, když to činila, proč se na to díval upřeným a pozorným pohledem? Marie sledovala suchýma, velikýma očima špičku své jehly; drásala nevědomky hedvábí, trhala do něho klikatou díru s bezvědomou po¬zorností...
„Tak je to, Marie,“ ozval se muž těžce. „Ne¬máme dost peněz.“