Ráno

vyšla dříve, aby ho nepotkala, a slezla vysokou lesní stráň, na jejímž vrcholku kdysi „objevili“ balvanové sedátko a jakous takous krásnou vyhlídku na lázně. Seděla tu, naplněna duchem svaté samoty; odpustila vše¬mu světu a plně prožívala mír odříkání a po¬vznešení. A tu, hle, není-li pak to včerejší fan¬faron, který vylézá slunnou strání mezi kvetou¬cími diviznami a ostružím? Chtěla utéci, ale utekla jen uražená Pallas; Helena zůstala a mu¬sila si nechat líbit, že se jí oči naplnily slzami. Odvrátila se, aby to neviděl, aby jí vůbec ne¬viděl do očí, a hlavně, hlavně proto, že byla dnes jistě nehezká.