uprostřed a jen tak z nudy jsem rozkopával ztuhlý sníh na chodníku. Pořád si kopu a najednou noha najednou narazila na něco tvrdšího. Zrovna když jsem to nejmíň čekal (jen tak mimochodem jsem to nečekal vůbec). A to už jsem políbil matičku zemi. To by mi tak nevadilo, kdyby při tom nezazněl ten zvláštní zvuk, jako kdyby se trhala nějaká látka. Zvedl jsem se, odrážel úšklebky mých spolužáků a nejen jejich. I kvartánů. Říkal jsem si že se nějak ochladilo. Zvláště tam dole (asi víte kde). Ale nevěnoval jsem tomu nějakou zvláštní pozornost, ale po chvíli to bylo až moc nápadné a tak se to zkontroloval. Zděsil jsem se. Od levého kolene k pravému – díra. Jak vrata. Zkusil jsem se omluvit, ale p.p. Kuhn mi tuto omluvu neuznal.