„Ne,“ bránila se Ruza s ocima svítícíma, „ty nevís, co to je, nechat si vycítat kazdé sousto, kazdý hadrík a vsechno... Muset poslouchat, ze nepracujes, ze jen vyhazujes... Vsechno bych se sebe strhala, jak mne to zhorklo. Ne, Jirko, uvidís, jak ráda budu pracovat, jak ráda budu zít! Kazdé sousto mne bude tesit, kdyby to jenom suchý chleba byl; budu na ne pysná... S hrdostí budu spát, do kartounu se obléknu, sama si uvarím... Rekni, nemohla bych být delnice? Nenajde-li se nic, pujdu i do továrny... Já se tak tesím!“
Jirí na ni pohlízel s radostným úzasem. Pane Boze, tolik jiskrivosti, tolik statecnosti v zivote tak poslapaném! Sám se zastydel za svou chabost a únavu; s náhlou láskou i radostí pomyslil na svou práci, nakazen planoucí zivostí toho podivného, horecného devcete. Vzdyt zmládla jako panenka, zardelá, roznícená, detsky naivní - Ach, pujde to! jak by to mohlo nejít ?
„Pujde to, uvidís,“ mluví Ruzena. „Od nikoho nic nechci, sama se uzivím, a tolik jiste vydelám, rekni, aspon tolik, abych se najedla a mela kyticku na stole! A kdybych ani na tu kyticku nemela, pujdu na ulici a budu se jenom dívat... Kdybys vedel, jakou radost mne vsechno delá od té chvíle, co jsem se... rozhodla utéci! Jak se mi vsechno docela jinak líbí ! Zacal mne nový zivot... Vzdyt jsem dosud .nemela ponetí; jak je vsechno krásné ! Ach, Jirko,“ volala placíc, „já jsem tak ráda!“