obydleny ostrov

»Poslouchej, veliteli,« zavrčel Zef, »to už vopravdu nedostanem nažrat?«
Gaj sáhl do kapsy, vytáhl skrojek chleba a podal mu ho.
»To je všechno,« řekl, »a vystačí ti to až do smrti.«
Zef utopil krajíc v plnovousu a začal soustředěně pohybovat čelistmi. Tohle je snad jen špatný sen, pomyslel si Maxim. Přece všichni vědí, že jdou na jistou smrt. A přece jdou. Znamená to snad, že v něco doufají? Že by každý z nich měl nějaký svůj plán? Ach ano, o záření nemají ani potuchy… Každý si myslí: někde cestou zabočím do lesa, vyskočím z mašiny, zalehnu a dál ať si táhnou jen pitomci… O tom záření je třeba psát letáky, je třeba o něm nebojácně vykřikovat na veřejnosti, zřídit vysílačky, i když přijímače fungují jenom na dvou vlnových délkách… To je jedno, tak se dá vtrhnout do přestávek mezi vysíláním oficiálních stanic. Neobětovat lidi na věže, ale na kontrapropagandu… Ostatně, to až potom, teď se nemohu rozptylovat. Teď je třeba všechno spolehlivě registrovat. Hledat sebemenší skulinky… Na nádraží tanky nebyly a děla taky ne, všude jen pěší legionářské jednotky. To musí mít na zřeteli. Úval je spolehlivý úkryt, je hluboký — až projdem, ostrahu určitě odvolají… Ačkoli ne, proč, ostraha s tím nemá nic společného, jakmile se rozběhnou zářiče, všechno vyrazí kupředu… S obdivuhodnou přesností si vybavil, jak to všechno proběhne. Tanky s posádkami blitzträgrů se rozeřvou a rozjedou se. Za nimi se jako lavina povalí armáda… Celé přífrontové pásmo se vyprázdní… Těžko si zatím představit hloubku tohoto pásma, ale na takové dva tři kilometry kolem určitě nezůstane jediný člověk s jasnou hlavou, to je nabíledni, i přestože neznám dosah mobilních zářičů. Soudný budu jen já… Ba ne, to bude víc než dva kilometry. Všechny věže i mobilní aparatury určitě pojedou na plný výkon. Zblázní se celé pohraničí… Massarakš, ale co se Zefem, ten to nevydrží… Maxim sklouzl pohledem k rytmicky se komíhající ryšavé bradě světového věhlasu. Nedá se nic dělat, musí to vydržet. V krajním případě se mu pokusím pomoct, i když se obávám, že budu mít docela jiné starosti. A pak je tu Gaj — z toho celou tu dobu nesmím spustit oči… Práce bude nad hlavu. Ale to nic. Koneckonců budu v tomhle bahnitém víru naprostým pánem situace a nikdo mě nedokáže zastavit, ani si netroufne…
Prošli lesíkem a k jejich uším dolehlo hutné dunění tlampačů, práskání výfuků a nervózní výkřiky. Před nimi na mírném svahu stály v trávě ve třech řadách tanky. Mezi nimi se ploužili mechanici a nad tím vším stálo mračno modrošedého dýmu.
»A vida, tak tady jsou naše rakvičky!« zvolal nějaký bodrý hlas vepředu.
»Jen se podívej, do čeho nás to chtějí cpát?« zděsil se Gaj. »Předválečný mašiny, císařský šrot, plechovky od konzerv… Poslyš, Maku, ty chceš, abychom tu zdechli? To je přece jistá smrt…«
»Jak daleko je na hranici?« zeptal se Maxim, »A vůbec, co je za tím návrším?«
»Rovina,« odpověděl Gaj. »Jako stůl. Ke hranici je to tak tři kilometry a hned za ní začínají kopce, které se táhnou až k…«
»Nějaká řeka by tu nebyla?«
»Ne.«
»A rokle nebo strž?«
»Ne… Aspoň si nevzpomínám. Proč šeptáš?«
Maxim ho chytil za ruku a pevně ji stiskl.
»Neklesej na duchu, chlapče,« povzbudil ho. »Všechno bude v pořádku.«
Gaj k němu odevzdaně vzhlédl. Oči měl hluboko zapadlé a lícní kosti pevně obtahovala napjatá kůže.
»Opravdu?« zeptal se. »Já totiž žádné východisko nevidím. Zbraně nám sebrali, v tancích jsou místo pravých granátů jen kovové atrapy a kulomety odmontovali. Před námi smrt, a za námi taky.«
»Ahá!« ozval se potměšile Zef, který se dloubal třískou v zubech. »Panáček se počůral? To není jako mlátit arestanty přes držku…«
Kolona vpochodovala do mezery mezi první a druhou řadou tanků a zastavila. Mluvit se tu téměř nedalo. Přímo v trávě stály mamutí trychtýře polních reproduktorů a sametový magnetofonový bas z nich hlásal: »Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel. Vpřed, jedině vpřed. Páky k sobě a vpřed. Na nepřítele. Vpřed… Před námi za hřebenem je proradný nepřítel… Páky k sobě a vpřed…« Pak se mechanický hlas přetrhl v půli slova a rozeřval se explukovník. Stál na kapotě svého terénního vozu a velitelé praporů ho drželi za nohy.
»Vojáci!« hulákal explukovník. »Už toho mletí pantem bylo dost! Všichni ke strojům! Především řidiči, protože na ostatní kašlu. Ale každého, kdo tu zůstane…« Vytáhl svou pistoli a všem ji ukázal. »Rozumíte, hlupáci? Páni rotní, rozdělte posádky do tanků…!«
Nastala velká tlačenice. Explukovník balancující na pomačkaném radiátoru dál cosi vykřikoval, ale už ho nebylo slyšet, protože reproduktory znovu monotónně hučely, že před námi je nepřítel, a proto páky k sobě. Všichni blitzträgrové se vrhli ke třetí řadě strojů. Strhla se rvačka a vzduchem se zamíhaly okované podrážky. Kolem třetí řady tanků líně kvasil hustý šedý dav. Některé tanky se pohnuly a sypaly se z nich lidé. Explukovník marnou snahou udělat pořádek dočista zmodral a nakonec vypálil pár ran nad hlavy davu. Z lesa vyběhl černý řetěz legionářů.
»Jdeme,« řekl Maxim, tvrdě uchopil Gaje a Zefa kolem ramen a poklusem je vlekl ke krajnímu tanku v první řadě. »Počkej,« zakuňkal zmateně Gaj a rozhlédl se kolem. »My jsme přece čtvrtá rota, my máme být támhle, ve druhé řadě…«
»Tak si běž tam, jen běž,« vybídl ho hněvivě Maxim. »Nechceš si třeba taky trochu zavelet?«
»Zelenej mozek,« prohodil Zef. »Mámo, nech toho…«
Zezadu Maxima kdosi uchopil za opasek. Maxim se ani neotočil, jen se pokusil z toho sevření vytrhnout — nepovedlo se. Podíval se, kdo to je. Za ním se s jednou rukou zaťatou do jeho opasku vlekl čtvrtý člen posádky, řidič, jinak kriminálník zvaný Háček. Druhou rukou si utíral zkrvavený nos.
»Aha,« uvědomil si Maxim. »Vidíš, na tebe jsem zapomněl. Ale dělej, nezůstávej pozadu…«
Dopáleně si musel přiznat, že na Háčka v tom blázinci opravdu zapomněl, přestože řidiči v jeho plánu náležela dosti významná úloha. Vtom už zarachotily legionářské samopaly a po pancířích se s mňoukavým kvílením roztančily kulky, takže se museli sehnout a uhánět ze všech sil. Maxim zaběhl za poslední tank a zůstal stát.
»Na můj povel,« vypravil ze sebe udýchaně. »Háčku, startuj! Zefe, do věže! Gaji, zkontrolovat spodní poklopy… Ale pořádně, nebo ti hlavu utrhnu!«
Sám rychle obešel tank a prohlédl si podvozek. Kolem se ozývala střelba, řev, monotónní dunění reproduktorů, ale on si dal slovo, že se nebude rozptylovat, a tak se nerozptyloval, jen si pomyslel: reproduktory — Gaj — mít na paměti. Pásy stroje vypadaly vcelku přijatelně, ale hnací kladky vzbuzovaly vážné obavy. Nevadí, to stačí, však v tom dlouho nepojedeni… Zpod tanku se neobratně vysoukal Gaj, už celý špinavý a s potrhanými rukávy.
»Poklopy přirezly!« křikl na Maxima. »Raději jsem je nechal otevřené, co tomu říkáš?«
»Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel!« hřímal magnetofonový bas. »Jedině vpřed, jedině vpřed! Páky k sobě…!«
Maxim popadl Gaje za límec a přitáhl ho k sobě.
»Máš mě rád?« zeptal se ho a pohlédl do hrůzou rozšířených očí. »Věříš mi?«
»Ano!« vydechl Gaj.
»Tak poslouchej jen mě. Jinak nikoho. Všechno ostatní jsou lži. Já jsem tvůj přítel, jedině já, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«
Ztumpachovělý Gaj horlivě přikyvoval a tiše šeptal:
»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«
»Maku!« zařval Maximovi někdo přímo do ucha.
Ohlédl se. Před ním stál ten podivně známý civil v dlouhém plášti, ale tentokrát už bez klobouku… Hranatá sloupaná tvář, rudé zanícené oči. Ale to je přece Fank! Na tváři krvavý šrám, rozražený ret…
»Massarakš!« řval Fank ve snaze překřičet ten rámus. »Vy jste snad ohluchl či co! Poznáváte mě?«
»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«
Fank si setřel ze rtu krev.
»Jdeme!« vybídl Maxima. »Ale rychle!«
»Kam?«
»Někam ke všem čertům! Rychle, proboha!«
Uchopil Maxima za kombinézu a vlekl ho pryč. Maxim se mu vytrhl.
»Zabijou nás!« křikl. »Legionáři.«
Fank zakroutil hlavou.