Predátor - betonová džungle

Známé automobily uháněly s blikajícími majáky a zapnutými sirénami po Third Avenue v neporušené falanze - a Rasche bude mít na oddělení velké problémy, to mu bylo jasné. McComb byl s federály na straně příšer v naději, že radostně odletí domů -i kdyby tohle nikoho nezajímalo, tak Rasche ukradl půl tuny ilegálních těžkých zbraní z policejní laboratoře a rozdal je bandě těch nejhorších pochybných týpků ve městě.
To se bude McCombovi moc líbit...
Rasche zaplul do vchodu obchodu.
Po celém bloku dělali Carr a jeho muži to samé jediný Schaefer stál uprostřed chodníku a sledoval blížící se policejní auta.
A samozřejmě, jak Rasche očekával, z prvního vozu vystoupil s megafonem kapitán McComb v neprůstřelné vestě.
„Jsem kapitán McComb z newyorkského policejního oddělení!“ oznámil. „Uzavřeli jsme oblast -jste obklíčeni. Máte deset sekund, abyste odhodili zbraně a vzdali se, pak si pro vás dojdeme!“
Schaefer sestoupil z obrubníku, v jedné ruce měl M-16 a v druhé držel masku.
„Nevíte, co děláte McCombe!“ zakřičel. „Ty věci musí být zastaveny!“
„Co to, sakra-...?“ zeptal se McComb. Popadl z auta brokovnici a namířil ji na Schaefera. „Schaefere? Vy to tady řídíte?“
„Někdo musí!“
„Prohrál jste, Schaefere!“ zakřičel McComb. „Za to, že vás dostanu, mě určitě povýší na zástupce velitele - a já si to hodlám užít!“ Zvedl brokovnici. „Máte poslední šanci, Schaefere - zahoďte-...“
A pak se stalo několik věcí najednou. Rasche to vše sledoval ze vchodu obchodu s kamerami.
Schaefer najednou trhl hlavou na stranu a chytil se za krk.
McComb se zarazil v půli věty a s otevřenými ústy zíral na ulici před sebou.
Ve vzduchu se objevil stín a pokryl celou délku ulice, čímž zakryl růžové ranní světlo.
Schaefer se otočil, aby se podíval za sebe na obrovskou vesmírnou loď těžce usazenou na Third Avenue. Její centrální přistávací část se zařezávala do asfaltu a její oblý povrch se téměř dotýkal domů po stranách ulice. Olejově černá skvrna na bílém trupu blízko ocasu označovala místo, kam ji zasáhla Schaeferova střela.
„No, kdo ví,“ prohlásil Schaefer. „Oddíle!“
Několik vteřin všichni lidé na ulici i schovaní ve vchodech tiše zírali na kosmickou loď. Nepřistála tu; prostě se objevila. Rasche si uvědomil, že musela přistát v neviditelném módu a po přistání vetřelci pravděpodobně kamufláž vypnuli.
Pocítil opět známé mrazení. Pokud se vetřelci dobrovolně vzdávali takové výhody...
Pak se objevil první záblesk - jeden z policejních vozů explodoval modrobílým ohněm a o vteřinu později, když se roztrhla nádrž, se připojil i výbuch žlutého plamene. Policisté se stáhli a rozutekli se všemi směry. Zřetelně to byl pouze zkušební výstřel; ještě než odezněla jeho ozvěna, začala skutečná kanonáda. Po celé ulici vzplanuly modrobílé ohně, které odhazovaly policejní vozy jako dětské hračky a zakusovaly se do fasád okolních domů.
Schaefer se rozběhl, skočil a dopadl do úkrytu ve vchodu obchodu s kamerami těsně vedle Rascheho.
„Ježíši,“ prohlásil vleže na chodníku. „Myslím, že se zlobí.“
„Tohle není legrace, Schaefere!“ zařval Rasche. „Oni zboří polovinu města!“
Schaefer se na něj podíval, převalil se a vzhlédl k lodi a pokračující přehlídce pyrotechnických efektů. Všiml si, že budovy na obou stranách ulice stále stojí; vetřelci stříleli na vozy stojící na ulici a vchody do domů, ale nedělali zdaleka takovou škodu, jaké by byli schopni.
Při útoku na Escheverův tábor Schaefer viděl, co dokáže způsobit skupina pěšáků; viděl, jak jejich loď během několika okamžiků srovnala Carrův dům se zemí. Byl si jistý, že by ta loď na ulici mohla způsobit mnohem větší škody, jen kdyby ti bastardi chtěli.
„Víš ty co,“ řekl zamyšleně, „možná jsem se mýlil - možná se nezlobí. Možná se jen snaží vyčistit oblast, abychom na ně nemohli zaútočit, až opustí loď. Sakra, jestli vyženou dost lidí, možná si budu moct konečně dovolit slušný byt!“
Rasche byl příliš vystrašený, aby reagoval na Schaeferův pokus o vtip.
Venku na ulici se kapitán McComb stále krčil za jedním z neporušených aut a křičel do vysílačky: „Ježišmarjá, potřebujeme pomoc. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ten zkurvysyn Philips..“ Pak střelba najednou ustala; avenue a bočními ulicemi se prohnala ozvěna.
V šokovaném tichu začali ti, co přežili, opatrně vykukovat ze svých úkrytů.
„Co teď?“ zeptal se Rasche.
„Teď si pro nás přijdou,“ odpověděl Schaefer. „Tou střelbou nás chtěli jen zatlačit. Podívej“
Rasche se podíval a spatřil, jak se v boku lodi otevřel otvor. Něco se v něm zamihotalo; pak jiskření spadlo dolů na ulici.
Následovalo druhé mihotání, třetí...
Rasche se stáhl zpět do vchodu.
McComb ta mihotání nezaregistroval; nevěděl, na co se má soustředit. Viděl otevřené dveře, ale nic v nich.
„Co chcete?“ zakřičel. „Chcete, aby někdo vyšel a vyjednával s vámi? Je to tak?“
„Je to tak?“ odpověděl mu jeho vlastní hlas.
A pak najednou stál jeden z vetřelců přímo nad ním a shlížel na něj s tváří schovanou za kovovou maskou.
„Co...co jste?“ zalapal McComb po dechu.
Příšera mu neodpověděla. Černá věc na jejím rameni se otočila, zamířila a vypálila. V hrudníku kapitána McComba se objevil otvor.
„Tamhle je jeden z nich!“ zařval jeden z Carrových mužů. „Tam!“ Zvedl Uzi a začal příšeru stojící nad mrtvým policistou kropit kulkami.
Ta zablikala a zmizela.
Násilník přestal střílet a sklonil zbraň. „Ježíši,“ vypravil ze sebe, „on zmiz-“
Pak mu modrobílý záblesk z náramenního děla roztrhl bok. Carrův člověk se ve vzduchu otočil a v okamžiku, kdy dopadl na zem, byl již mrtvý.
„McComb je mrtvý!“ křikl Rasche.
„A když se nebudeme hýbat, tak jsme na řadě my,“ reagoval Schaefer. Podíval se skrz masku. „Neudržují žádnou formaci, jen pobíhají po ulici a náhodně si vybírají cíle - kdybychom zorganizovali palbu a zatlačili je zpátky...“ Rozhlédl se po spojencích a spatřil hlouček Carrových mužů rozsévajících kulky všemi směry.
„Zaujměte formaci!“ zakřičel Schaefer. „Zatlačte je zpět k lodi!“
Kriminálníci mu nevěnovali pozornost; Schaefer zaklel a rozběhl se k nim, divoce přitom střílel, aby se kryl.
Už byl téměř u nich, když se před ním vztyčila postava jednoho z vetřelců. Přes masku ji viděl v červených a zlatých barvách.
„A do prdele...“'
Vetřelec ho udeřil a poslal ho v kotrmelcích k zemi; když dopadl, postavil se nad něj a vytrhl mu masku.
To konečně přitáhlo pozornost nedaleko stojících mužů a kanonáda ručních zbraní vetřelce zahnala, než stačil Schaefera dorazit.
„Zatraceně!“ zaklel Schaefer, když se plazil do úkrytu. „Maska je pryč - teď jsme slepí a oni to ví!“
Modrobílá ohnivá koule zasáhla dva z Carrových mužů a v tom momentu Rasche vyrazil a pomohl Schaeferovi ze země. Spolu se rozběhli k úkrytu.
Zatoulaný výstřel se zakousl Raschemu do ramena, ten padl dozadu a rozbil to, co zbývalo z výlohy nějakého obchodu. Schaefer vykřikl jeho jméno a divoce se rozhlížel po nějakém bezpečném místu, kam by mohl svého partnera odnést.
Nikde nic jako bezpečí neviděl, ale zato spatřil přijíždět posily.
Alespoň doufal, že to jsou posily.
Ulicí běžel oddíl mužů v olivově hnědých uniformách. Vojáci pálili ze svých M-16.
Schaefer si všiml, že jedním z nich je generál Philips.
„Schaefere!“ zakřičel starý muž. „K čertu s tebou, ty čubčí synu, muselo to být po tvém! Hovno narazilo na větrák!“
„Co teď, generále?“ zakřičel na něj Schaefer. „Chcete pro ně postřílet mé hochy? Pořád chcete vyjednávat?“
„Hovno,“ reagoval Philips. „Ve Washingtonu by to možná tak chtěli, ale já nikdy nebyl velký diplomat. Možná jsem to nedával najevo, ale vím, na čí jsem straně. Rozhodně ne na straně nějakých ztracených příšer - letí sem vrtulníky.“
„Myslíte, že to pomůže?“ zeptal se Schaefer. „Víte, kolik mají lodí a kde jsou?“
„Ne,“ odpověděl Philips. „Nedokážeme je tak přesně sledovat - vedle nich vypadá naše krycí technologie jako jasně červené billboardy s namalovanými terči. Ale, k čertu s tím, tohle je naše planeta!“
V tom okamžiku se zhroutila zeď ve druhém patře budovy přesně nad nimi; nikdo z nich neviděl, jestli to má na svědomí střelba vetřelců nebo to byl zatoulaný výstřel z nějaké těžší zbraně obránců. Oba se rychle sklonili a kryli si rukama hlavy před padající omítkou. Pak se Philips narovnal a rozhlédl se.
„Nevidím z nich ani ň,“ prohlásil. „Ti zatracení cizinci mi opravdu začínají lézt na nervy - proč se ti žlutí bastardi neukáží?“
„Proč by měli?“ zeptal se Schaefer, zatímco si prohlížel ulici. „Je to ... okamžik.“ Něco spatřil a to se spojilo s jednou ze vzpomínek. „Dávejte pozor na Rascheho“ řekl.
Než stačil Philips zareagovat, vyběhl na ulici a začal se hrabat ve vraku jednoho z policejních vozů. Po chvíli našel, co hledal - hasák. Potěžkal ho a rozběhl se k nejbližšímu hydrantu.
Odšrouboval vršek a pak spustil hydrant naplno.
Z hydrantu vystříkla voda, odrazila se od boku hořícího auta a pokropila okolní ulici; nedaleko hydrantu zapraskaly modré jiskry a objevily se dva obrysy vetřelců.
O blok dál spatřil Carr, co Schaefer udělal. Neměl sice klíč, ale měl něco jiného - odstřelil vršek nejbližšího hydrantu a ulici pokropila další sprška vody.
To boj trochu vyrovnalo - kriminálníci a vojáci teď viděli své cíle. Velké, neuvěřitelně rychlé, obrněné, ale přece cíle.
Rasche, který ležel ve výloze s Philipsem stojícím mu u nohou, zaslechl nad sebou rytmické údery; nejdřív se domníval, že je to další útok, ale pak si uvědomil, že to je krev pulsující mu v hlavě.
Když se nad vrcholky střech objevil první vrtulník, Philips začal křičet: „Opusťte ulici! Zatraceně, opusťte ulici!“
Rasche se namáhavě posadil, aby mohl sledovat, co se děje. Všechno mu připadalo tmavší, než by mělo být - vypadalo to, že se úsvit vrátil zpět do noci.
Rasche doufal, že má oči v pořádku. Zamrkal a spatřil hromady pokrouceného kovu, hořící trosky a krvavá těla. Lidští bojovníci se schovávali a uhýbali, zatímco vetřelci stáli hrdě na ulici a pohybovali se trhanými pohyby, vždy když ucítili hrozbu nebo nebezpečí.
Jeden se přibližoval k Schaeferovi, znemožňoval velkému muži všechny pokusy o únik a hnal ho k budově na druhé straně ulice.
„Schaefere!“ zakřičel Rasche, ale jeho výkřik se ztratil v novém, hlasitějším burácení nad hlavou.
Podíval se vzhůru nad vesmírnou loď, nad vrcholky střech a nad půl tuctu bojových helikoptér ve V-formaci a spatřil černá oblaka.
Zablesklo se, opět zaburácel hrom, na ulici dopadly první těžké dešťové kapky. Z bočních ulic začal proudit chladný vítr. Muchlal oblečení, hnal před sebou odpadky a formoval plameny z hořících automobilů do spirál.
Vlna horka konečně povolila.
Predátorské monstrum pronásledující Schaefera se zastavilo a stejně jako Rasche pohlédlo k obloze.
Všichni vetřelci se zastavili.
Rasche je sledoval, jak zvažují počasí, helikoptéry, město. Přemýšlel, jestli spolu nějak komunikují -nemluvili, ale možná ovládali telepatii, nebo rozeznávali své pachy a tepelné vzory.
„Je to tak?“ zařval jeden z nich McCombovým hlasem.
Ten, který zahnal Schaefera do rohu, se k němu na chvíli otočil. Jeho pravá ruka se dvěma zubatými čepelemi vystřelila kupředu a na Schaeferově hrudi se objevily dvě rudé čáry - nechtěl ho zabít, chtěl ho jen označit, aby Schaefer věděl, že byl poražen.
Druhý vetřelcův pařát také vyrazil kupředu, ale v daleko jemnějším a komplexnějším pohybu a vytrhl Schaeferovi sledovací zařízení z krku.
Schaefer vykřikl a chytil se za krvácející ránu -ale krev nestříkala, jen prosakovala; karotida byla neporušená.
Klečel tam s rukou na krku a sledoval, jak mimozemští lovci pochodují ke své lodi. Jeden po druhém lehce vyskakovali k otvoru do výšky, do které by se žádný člověk bez pomoci nedostal.
Při boji byli zabiti tři vetřelci; jejich druzi je cestou do lodi sbírali. Lidé sledovali, jak monstra odchází a berou si své mrtvé s sebou.
Když byl poslední z vetřelců v lodi a poklop se zavřel, začali se na ulici pomalu trousit první lidé; opatrně se sunuli do volného prostoru.
Mimozemské motory zařvaly a loď se pohnula. Vyjela jižním směrem po Third Avenue, pak se začala zvedat a rychle nabírala rychlost a výšku; v asfaltu zůstala yard široká a dvacet stop dlouhá rýha.
Loď zmizela z dohledu dřív, než opustila prostor nad ulicí, stejně tak najednou ustal i rachot motorů -kamufláž byla opět v provozu.
„Možná ... možná jsme je vystrašili,“ řekl Philips. „Jsou příliš chytří, aby začínali boj, který nemohou dokončit.“
„Nemohou dokončit?“ Schaefer na něj nevěřícně zíral. „Hovno, kdyby se jim zachtělo, mohli by srovnat celé město se zemí a ani by se přitom nezpotili,“ „Tak proč to neudělali!“ zeptal se Carr.
„Protože kvůli tomu sem nepřiletěli,“ řekl Schaefer s pohledem upřeným vzhůru, kde bylo možno loď rozeznat jako díru ve stále sílícím dešti. „Nebyli tu, aby ničili města, chtěli se jen bavit. Ale vymklo se jim to z ruky - už to nebyla zábava. Najednou tu bylo mokro a zima - přestali se bavit“ Odvrátil se. „To chtěli, generále - žádné invaze, žádná příměří, jen pár starých kamarádů na lovu v lese. Když je to přestalo bavit, sbalili to a odletěli domů. Běžte se podívat na ten svůj radar, generále - vsadím se, že odlétá celá flotila.“ Schaefer se ušklíbl. „A Carre, radím ti, abys zmizel. Dnes po obědě si pro tebe dojdu, ale právě teď pro mě neexistuješ.“

Predátor - betonová džungle

„Myslím, že ti arogantní bastardi přestávají být obezřetní,“ řekl Schaefer. „Jistě, dostali jsme dva z nich, ale oni našich lidí zmasakrovali mnohem více. Většinu času před nimi jen utíkáme a nebojujeme. Myslím, že pokud získáme jejich pozornost, přijdou za námi dolů - bude to pro ně zábava. Mohli by nás zastřelit z lodi, ale to by bylo jako jít na jelena s bazukou - šlo by to, ale nebyla by to žádná legrace.“
„Jasně, jasně - ale jak chceš získat jejich pozornost?“ zeptal se Carr.
Schaefer ukázal na sovětskou protitankovou zbraň, kterou použil Rasche v Schaeferově domě.
„Tímhle,“ prohlásil. „Nevím, jestli to prorazí obranu jejich lodi, ale vsadím se deset ku jedné, že si toho všimnou.“
Netrvalo dlouho a jeden z vojáků se uvolnil z pout a rozvázal ostatní. Schaefer a Rasche neuvázali pouta nijak pevně, ale Philips si v helikoptéře nepřestával třít zápěstí.
Dostal vysílačkou zprávu o tom, jak si detektiv Rasche probil cestu ze zajetí a jak odjel s arsenálem těžkých zbraní. Člověk nemusel být génius, aby si uvědomil, co to znamená.
Schaefer a Rasche chtěli s vetřelci bojovat, i kdyby to znamenalo zatracenou válku.
Philips nemohl přijít na to, jak to mohli Schaefer a Rasche vše naplánovat, jak spolu dokázali komunikovat, když byli oba pod dohledem. Nějak se jim to prostě muselo povést. Stále si pamatoval detektiva Schaefera stojícího na střeše, jak říká: „Ježíši, Rasche, kde jsi, sakra, byl?“
Schaefer Rascheho očekával, věděl, co se děje a on, Philips, velké zvíře ve výzvědných službách, byl zcela mimo.
A pak tu byla ta maska - agenti, kteří Rascheho zajali a drželi, zatímco byl Philips v Latinské Americe, mu řekli, že Rasche má jednu z vetřeleckých masek.
A oni s ní nic neudělali.
Měli v rukou kus mimozemské technologie a oni nic neudělali.
Když Rasche utekl, když postarší newyorkský policista překvapil dva dokonale vycvičené federální agenty a vymlátil z nich duši, vzal ji s sebou - byla zase pryč.
Philips ani nevěděl, proč ji Rasche chtěl nebo kde ji sebral, nevěděl nic.
A ti zatracení agenti na tom byli stejně - nikdy je ani nenapadlo se Rascheho na tu zatracenou masku zeptat.
Kriste pane, pomyslel si Philips, co je to za bandu packalů.
Celá věc se vyvíjela špatně - ne, už začala špatně; teď se to ještě zhoršilo. Vlastně to bylo úplně ztracené. Neměli nic, co by mohli vetřelcům nabídnout - a ve skutečnosti to neměli ani dřív. Vetřelci si brali, co chtěli. Vzali si zpět svého mrtvého druha, a až budou chtít Schaefera, také si ho vezmou.
Ani se neobjevili na setkání. Philipsovi muži vysílali všechny možné druhy signálů, které je napadly, aby na sebe upozornili - ale podle informací dostupných Philipsovi to bylo k ničemu.
Museli vědět, co se děje. Kdyby chtěli, mohli na heliport někoho poslat.
Takže nechtěli. Nechtěli Schaefera jako dárek. Pokud ho vůbec chtěli, tak ho chtěli dostat za vlastních podmínek.
Možná o něj vůbec neměli zájem. Možná byl ten, kterého zabil, ten samý, co ho označil, a ostatní to nezajímalo...
Příliš mnoho „možná“!
Philips si konečné musel přiznat pravdu, on ani jeho experti nevěděli o myšlení vetřelců vůbec nic.
Zdálo se, že Schaeferovi chlapci s nimi mají něco společného.
A Schaefer chtěl bojovat. Domníval se, že pouhé čekání na jejich odchod je chybou. Myslel si, že chovat se k nim jako ke skupině malých bohů, je špatné.
Možná měl pravdu.
Prezident řekl, že si nemohou dovolit bojovat -ale co ten o tom věděl? Také řekl, že věří Philipsovu úsudku, a právě teď si Philips myslel, že Schaefer měl pravdu - nemohli si dovolit nebojovat.
Schaefer a Rasche byli někde tam venku v ulicích s náklaďákem těžkých zbraní a chystali se k boji. Boj bude a už se to nedá zastavit.
A Philips byl toho názoru, že pokud tomu nedokáže zabránit, pak je jeho povinností postavit se na správnou stranu.
Nebyl přesvědčen, že to dokáže; jako lze bojovat s neviditelnými vesmírnými loděmi a s monstry s energetickými děly na ramenou? Ale musí to zkusit.
Schaefer a Rasche to zkoušeli - byli tam venku a zkoušeli bojovat. A Schaefer, který vetřelcům rozuměl lépe než kdokoliv jiný, snad kromě Dutche, si nemyslel, že je to sebevražda. Nedomníval se, že přijdou o New York.
Nebo možná očekával, že zemře a že ztratí New York - ale bylo mu to jedno. Schaefer byl bláznivý bastard. Dutch byl vzpurný, ale Schaefer byl prostě šílenec.
Možná právě proto mohl porozumět vetřelcům; možná byli šílení stejným způsobem jako on. Možná byl Schaefer podobnější jim než obyčejným lidem.
Možná si ho označkovali právě proto.
Philips potřásl hlavou.
Na tom, proč si Schaefera označkovali, teď nezáleželo. Bylo jedno, proč přišli do New Yorku a nezůstali v tropech. Záleželo pouze na blížícím se posledním měření sil a Philipsovým úkolem bylo získat co největší bojovou sílu.
Nemohl zajistit celou armádu, na to nebyl čas, ale mohl toho získat dost na to, aby si ti bastardi uvědomili, že s někým bojují.
„Zapněte tu zatracenou vysílačku,“ řekl pilotovi. „Dejte mi Washington.“
Obloha na východě pomalu bledla a než si Rasche zdvihl masku před oči, všiml si, jak se několik bloků vzdálený vršek Chryslerovy budovy začíná blyštět v ranním slunci. Polovina Carrových mužů dřímala u zdi nedaleko vjezdu do garáže obklopena zbraněmi.
Schaefer klečel na chodníku vedle sovětské protitankové pušky, zatímco Rasche sledoval nebe nad Third Avenue.
„Dělej, Schaefere,“ zavrčel Carr. „Zatraceně už vystřel, pro Krista. Nechal si přeletět už půl tuctu těch bastardů - kdyby to byl baseball, byl bys už dávno vyoutovanej!“ „Kdyby to byl baseball, měl bych dávno homerun,“ odpověděl Schaefer klidně. „Chci něco, co trefím -jestli minu, tak ta raketa udělá někomu pěknou díru ve zdi.“
„A koho to zajímá?“
„Mě.“
„Pojišťovna to zatáhne. Pro Krista, už střílej.“
„Už zase letí,“ zavolal Rasche. „Tentokrát je níž a je pomalejší.“ Podal masku Schaeferovi.
Schaefer vzal masku, dal si ji před oči a usmál se. Zvedl protitankovou pušku.
„Teď ho mám, Carre,“ řekl Schaefer, když zvedl zbraň a zhluboka se nadechl. Rasche mu podržel masku, aby měl obě ruce volné ke střelbě.
„Letí přímo nad středem ulice. Přesně tam jsem je chtěl mít. Přesně...“
Stiskl spoušť a raketa vyletěla z hlavně.
„...tam!“
O zlomek sekundy později se zvuk RPG odrazil od budov po obou stranách ulice a střepiny se snesly na ulici a rachotily na asfaltu a taxících.
Rána vzbudila spící kriminálníky; ruce popadly zbraně a hlavy se zvedly.
Krátký okamžik po záblesku spatřili všichni obrys lodi vznášející se nad ulicí ve spršce modrých jisker a hořících fragmentů rakety; pak znova všem, kromě Schaefera, zmizela.
„Maximálně jim to tak poškrábalo lak,“ řekl Schaefer, „ale nic jiného jsem nečekal. Ale určitě jsme získali jejich pozornost!“ Sejmul masku a zamával na ostatní. „Dělejte, jdeme! Připravte se. Za chvíli se přijdou podívat, kdo to na ně střílel!“ „Pohněte prdelema!“ zařval Carr a podivná sbírka newyorkských výtečníků se zavrtěla, vstala a vyrazila.
Malý oddíl ochránců New Yorku vyběhl na ulici. Na chodníku potkali malý dav lidí - ranní ptáčata, nespavci z minulé noci, kteří si hleděli svého a přitáhl je zvuk exploze. Byli zvědaví, jakou novou zajímavost si pro ně město zase připravilo.
„Vyčistěte ulici!“ křikl Schaefer. „Hned!“ Pokynul Carrovým rekrutům. „Jedna půlka na jedné straně ulice a druhá půjde se mnou - dostaňte civilisty pryč, než sem dorazí vetřelci!“
„Slyšeli sté ho!“ zařval Carr a vystřelil do vzduchu krátkou dávku. „Padejte, kurva, pryč!“
Rasche vyrazil se zbytkem, ale s mnohem menším nadšením. Tenhle druh akce mohl vyhovovat jeho partnerovi, ale Kriste, on byl jen polda a nikdy nepracoval u Zvláštních jednotek. Sledoval, jak Carrovi muži nahání civilisty do dveří a postranních uliček a divil se, co tu vlastně dělá - ozbrojený útok na neviditelné chlapíky z létajících talířů v popisu práce nikdy neměl.
Najednou si uvědomil, že z celého arsenálu nemá nic a zbyla jen jeho stará pistole. Držel ji v ruce, ale nějak pochyboval, že mu k něčemu bude.
Zastavil se u dveří obchodu s kamerami mezi nápisy POUZE DNES a NEJVĚTŠÍ VÝPRODEJ VŠECH DOB! a prohlížel si oblohu - bezvýsledně; ty zatracené lodě byly neviditelné, vždyť to věděl.
Z obchodu za ním vyšel strážný. „Hej, Mácu,“ řekl zaměstnanec bezpečnostní agentury, „co se tu děje? Kdo, sakra, jste?“ „Policie,“ řekl Rasche a vytáhl z kapsy průkaz a ukázal mu odznak. „Utočí na nás příšery z vesmíru.“
„Jasně,“ řekl strážný po chvíli. „Ty velké a zelené, předpokládám?“
Rasche se k němu otočil. „Koukej, kámo, ty ses ptal,“ řekl. „Tohle je skutečné, jasný? Jsi ve zkurvené válečné zóně.“
Strážný na něj jen zíral.
„Zmiz odsud,“ pokračoval Rasche. „Věř mi nebo ne, za chvíli tu bude vzduchem létat olovo a to bys tu asi nechtěl být.“
„Ježíši,“ řekl strážný. „Vy to myslíte vážně? A zrovna, když je velký výprodej?“
Otočil se, vběhl do krámu a zamkl za sebou dveře - skleněné dveře.
V tom případě bude ve velkém bezpečí, až se začne střílet, pomyslel si Rasche.
Ale stále to bylo pravděpodobně lepší než zůstat tady venku. Jako Rasche.
Po tomhle nikdy netoužil. Schaefer měl své vlastní důvody, proč byl u bezpečnosti, a možná se dokonce na takové velké apokalyptické setkání těšil, ale Rasche chtěl jen klidné místo někde, kde mohl být prospěšný. Pohlédl na jednoho z Carrových mužů mávajícího kolem sebe nějakým samopalem a uvědomil si, že to mrazení, které cítí, není způsobené chladným větrem ze západu.
Byl to strach.
Měl ženu a děti. Chtěl se dožít penze, najít si dům někde na severu, usadit se a sledovat, jak děti vyrůstají, poslouchat jejich smích...
Nechtěl zemřít a teď to vypadalo, že k tomu není daleko. Jednoho z těch vesmírných predátorů zabil v Carrově skrýši, ale ten byl sám a podařilo se mu ho překvapit. Byl také trochu lépe vyzbrojen; teď pochyboval, že proti tomu, co vyleze z lodi, na kterou Schaefer právě vystřelil, bude mít podobné štěstí.
K čertu, kdyby chtěli, mohli by ti vetřelci pravděpodobně vyčistit celý střed města, aniž by se jim zahřály hlavně. Pokud nastane skutečný boj, bude to jen proto, že si to mimozemšťané budou přát.
Rasche začal vážně přemýšlet, proč tu ještě je a proč se ještě neotočil a neutíká si zachránit život, když zaslechl sirény.
„A sakra,“ zaklel.
Někdo musel zavolat na policii a říct jim o výbuchu a šílencích se zbraněmi. Možná něco zahlédl hlídkový vůz. Ať už byl důvod jakýkoliv, policisté se blížili.
A Rasche si nějak nedokázal představit, že by se nějak chtěli připojit k jejich válce proti mimozemšťanům.

Predátor-betonová džungle

Carr se na něj šklebil. „Tak jo, Oprah,“ oznámil, „jestli si chceš zpívat v koupelně, jsem pro. Zahoď pušku a můžeme si promluvit/' Přistrčil upilovanou hlaveň své brokovnice k Schaeferovu uchu.
Schaefer zajistil zbraň a hodil ji dostatečně daleko, aby ji nezasáhla stříkající voda.
„Musím uznat, že máš nervy, že si sem přišel,“ prohodil Carr konverzačním tónem. „Od noci, kdy to Lamb a ostatní koupili, si představuju tvůj mozek na zdi. Máš nějakej důvod, proč bysem to neměl zrealizovat?“
„Ale, Carre,“ prohlásil Schaefer. „Mí lidé tvé noh-sledy nezabili. Probuď se.“
„Ach?“ zašklebil se Carr. „Tak čí lidé to teda udělali?“ Schaefer viděl, jak Carr drží prst na spoušti. Ten arogantní bastard mohl být tak šílený, že by ho mohl odprásknout, aniž by si vyslechl, co mu chce Schaefer říct.
„To nebyli lidé,“ řekl. „Bylo to něco horšího“
„Dobrej pokus,“ řekl Carr, zavřel jedno oko a pozvedl hlaveň.
Schaefer uhnul, sklonil se pod úroveň hlavně a udeřil Carra pěstí do obličeje.
Carr klopýtl dozadu a Schaefer na něj skočil. Byl příliš blízko, takže pušku mohl použít maximálně jako klacek; oba muži padli na podlahu a voda cákala všemi směry.
Po krátkém boji se Schaeferovi podařilo Carra znehybnit. „Zatraceně, poslouchej mě,“ zařval na něj, „potřebuji tvou pomoc, ty zkurvysynu!“ Udeřil Carrovou hlavou o podlahu. „Nepřišel jsem, abych se s tebou rval.“
Carr se nezdržoval odpovědí a pokoušel se osvobodit.
Schaefer trochu povolil v naději, že ho Carr bude poslouchat - a najednou mu v krku vystřelila bolest. Jako horký nůž pod kůží. Tlak na krk ho téměř udusil.
Pustil Carra a odtáhl se.
„Aghh,“ zachrčel, „je tady! Ten čubčí syn je někde tady!“

Predátor-betonová džungle

Schaefer přikývl.
„Mohl jít na večeři nebo tak něco.“
„Mohl, ale nešel,“ řekl Schaefer. „Cítím to.“
„Ty a ty tvoje zatracené pocity,“ zamumlal Rasche. „Co když tam nebude, Schaefe?“
„Tak budeme hledat tak dlouho, dokud ho nenajdeme,“ řekl Schaefer a vystoupil z dodávky. Přehlédl budovu a pak se naklonil zpět do okénka dodávky a řekl: „Ty tu počkej. Pokud nebudu do deseti minut zpátky, jdi dovnitř a zabij vše, co se pohne“
Rasche se podíval na arsenál a hlavou mu prolétly všechny možnosti. Zlověstně se usmál.
„S radostí,“ prohlásil.
Sledoval Schaefera, jak přechází přes ulici.
Zdálo se, že Schaefer ví, co dělá, ale Rasche měl stejně stále pochybnosti. Jasně, potřebovali pomoc, ale nabírat lidi takhle na ulici...
No, Schaefer měl vždy schopnost dostat z lidí to nejlepší, a to v jakémkoliv smyslu. Někdy to byl jejich nejlepší způsob pokusit se ho zabít, ale co, vždy to bylo to nejlepší z nich.
Dveře byly otevřené na několik palců; Schaefer do nich obezřetně strčil nohou a s brokovnicí připravenou ke střelbě vkročil dovnitř.
Světla v chodbě byla rozbitá, ale někde nahoře ještě fungovala. V záři ze schodiště bylo v chodbě obstojně vidět. Podlaha byla pokrytá smetím a zdi byly pomalovány obscénními grafity. Celé místo zapáchalo močí a výkaly. Chybějící kus stropu odhaloval těžce zrezlé trubky; z jedné pomalu kapala voda.
„Hej, Carre,“ zakřičel Schaefer. Došel ke schodišti a vykřikl nahoru: „Carre! Tady Schaefer. Vím, že tam jsi, ty čubčí synu - pojď ven. Chci s tebou mluvit!“
Schaefer zaslechl zakřupání spadané omítky pod botami o vteřinu později následované výstřelem z brokovnice; právě se začínal otáčet, když se ozvala rána a Schaefera pokropila sprška omítky smíšené s vodou.
Carr byl v jedné ze setmělých místností, kolem kterých Schaefer prošel, aniž by je zkontroloval, a teď vypálil varovný výstřel do stropu. Broky proděravěly zkorodované trubky a Schaefer nebyl oslepen jen díky nízkému tlaku vody.
Ve chvíli, kdy se obrátil tváří ke Carrovi, zaslechl známý zvuk nového náboje zasouvaného do komory.

Predátor-betonová džungle

Rasche z Park Avenue sledoval helikoptéru přistávající na budově MetLife se vzteklou bezmocí; ten zatracený vrtulník přiletěl dříve! Bylo jen pět čtyřicet pět!
Snažil se sem dostat včas, byl chycen v zácpě, prošel peklem, když se pokoušel zaparkovat, a když sem dorazil s desetiminutovým předstihem, vrtulník tu už byl!
Nebyl čas na jemné triky. Plánoval, že se vplíží nahoru se skrytou zbraní a možná si vezme rukojmí nebo tak něco, ale teď na něco tak komplikovaného již nezbýval čas. Zvolil přímý postup - ze své sbírky v nákladovém prostoru dodávky si vybral automatickou pušku, přes rameno si pověsil pás s náboji a vydal se k budově.
Vešel dovnitř severním vchodem směrem od Grand Central. Pušku měl připravenou ke střelbě. Když probíhal halou, odcházející zaměstnanci se mu klidili z cesty.
Dveře výtahu se otevřely a Rasche namířil do kabinky.
„Policie,“ zařval, „všichni ven! Tohle je poplach!“
Vyděšení obchodníci ho urychleně poslechli a za chvíli měl Rasche celý výtah pro sebe a jel vzhůru.
Za pět minut vrazil s křikem na střechu. „Tak dobře, zahoďte...“
Pak spatřil Schaefera, jak tam stojí s M-16 v ruce a hlídá půl tuctu odzbrojených mužů s rukama na hlavách.
„.. .je,“ dokončil nepřesvědčivě.
„Ježíši, Rasche,“ prohlásil Schaefer, „kde jsi, sakra, byl?“
Rasche se na něj naštvaně podíval, ale pak se usmál.
„Zdržel jsem se v zácpě, Schaefe,“ vysvětloval.
„No, teď jsi tady - dělej, ať odtud vypadneme a pohneme s tím!“
Nechali Philipse a jeho muže sedět na střeše s rukama svázanýma za zády a vyrazili k Rascheho dodávce.
Při pohledu na arsenál v nákladním prostoru se Schaefer usmál, ale neřekl nic; místo toho vlezl na sedadlo spolujezdce, položil si ukořistěnou M-16 do klína a řekl Raschemu: „Jeď do centra.“ Rasche pokrčil rameny a nastartoval. „Nechceš mi říct, co se, sakra, stalo v Jižní Americe a jak ses ocitl na heliportu MetLife s puškou v ruce namířenou na generála armády Spojených států?“
„Ne,“
Mohli by jim pomoci Salvatti, Brownlow a pár dalších - jenže Salvatti nebyl v ulicích již roky, byl to úředník a teď byl stále ještě v rekonvalescenci a Rasche pochyboval, že by to zvládl. A Rasche netušil, kde Brownlow je ani jak daleko je ochoten zajít - on, Ortiz a ostatní si stále mysleli, že ve městě řádí nějaký šílený terorista a federálové se to snaží skrýt.
A kromě toho, Schaefer o Salvattim a Brownlowovi vůbec nevěděl - ani se Rascheho nezeptal, kde všechny ty zbraně získal. Schaefer nikdy neměl u policie mnoho skutečných přátel, takže určitě nemluvil o pomoci dalších poldů.
Tak o kom si myslel, že jim bude ochoten pomoct.
„Vezmi to po Fourth Avenue,“ řekl Schaefer, když se blížili k Union Square. Otočil se dozadu a začal se probírat hromadou zbraní. „Vadilo by ti, kdybys mi řekl, kam jedeme?“ zeptal se Rasche.
„Ke Carrovi domů“ Schaefer odložil M-16 a sáhl dozadu.
„Carr?“ Rascheho noha sama od sebe dupla na brzdu.
„Jeď dál,“ řekl Schaefer. „Jo, Carr. Kdo jiný kromě tebe, mě a zbytku oddělení má s těmi vetřelci nevyřízené účty?“
„Carr je psychopat!“
„Já vím,“ řekl Schaefer, vytáhl zezadu brokovnici a začal ji nabíjet. „Zdá se mi, že právě někoho takového potřebujeme.“
„Jak, sakra, můžeš vědět, kde Carr právě je? Byl jsi pryč přes týden!“
„Nevím to jistě,“ odpověděl Schaefer, „ale mám dobrou představu.“
„Jak to?“ dožadoval se Rasche. „Proč by Carr měl být na nějakém místě, o kterém víš?“
„Protože je Lamb mrtvý,“ vysvětlil mu Schaefer. „Carr se bude pokoušet převzít celý obchod a to znamená, že bude někde, kde ho mohou Lambovi lidé najít, aby se k němu připojili - a to včetně všech pitomců s několika posledními mozkovými buňkami. A tak bude Carr tam, kde bývá vždycky, pokud se zrovna neschovává.“
„A ty víš, kde to je?“
Schaefer se neobtěžoval s odpovědí. „Zaboč doleva,“ řekl.
Rasche se rozhodl, že se s ním už nebude hádat; jel dál podle Schaeferových instrukcí. Za chvíli zastavili proti chátrající budově s nápisem ZÓNA SMRTI na dveřích.
„To je ono?“ zeptal se Rasche.

Predátor-betonová džungle

Rasche vyjel na silnici. „Dobře, můžu počkat,“ prohlásil. „Ale nechceš mi říct, co budeme dělat teď?“
Schaefer kývl hlavou směrem ke zbraním. „Použijeme ty věci a pošleme ty vetřelecký sračky do pekla“
Rasche manévroval dodávku v husté dopravě a konečně vyrazil na jih po Park Avenue. Uvažoval přitom o Schaeferových slovech.
Uvažoval velmi pečlivě.
Schaefer jasně vědel, že stojí proti mimozemšťanům - Rasche netušil, jak se to dozvěděl, ale věděl to. Možná mu to řekl Philips.
Ale kolik toho o nich ve skutečnosti věděl?
Když mluvil o tom, že je chce poslat do pekla -Rasche se domníval, že si tak úplně neuvědomuje, o čem mluví.
Když čekal na Twenty-third Street na zelenou, poznamenal: „Víš, Schaefe, nebyl jsi dlouho ve městě, možná ti něco uniklo. Trochu jsem o tom přemýšlel a zdá se mi, že jsou v přesile.“
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Schaefer. Potěžkal přitom M-16 a mrkl dozadu na temně se blýskající zbraně.
„Ale jdi, Schaefe, opravdu se musíš ptát?“ řekl Rasche. „Jsou neviditelní, mají kosmické lodě a pravděpodobně mají nějaké paprskomety a ..,“
„Mají,“ souhlasil Schaefer. „Viděl jsem je.“
„Ale jejich lodě jsi neviděl, že ne?“ „Ne.“
„Já ano,“ řekl Rasche. „Obrovské, plující nad městem. Jsou vidět skrz tu masku, cos sebral té věci na Beekman Street. Nevím, kolik mají lodí nebo kolik jich je na jedné. Viděl jsem alespoň čtyři lodě.“
„A?“
„Půjdu s tebou kamkoliv, Schaefe, ale ty bastardy sami nedostaneme. To je sebevražda.“
„A kdo říká, že na ně budeme sami!“
Naskočila zelená a Rasche šlápl na plyn, snažil se přitom přijít na to, o čem Schaefer mluví.
Federálové jim nepomohou - vypadalo to, že celá zatracená vláda je na straně vetřelců a plánuje jim Schaefera vydat. A Philips jistě zařídí, že celý newyorkský policejní sbor pro ně nehne prstem - McComb a spol. mu určitě odporovat nebudou.

Predátor-betonová džungle

Schaefer se usmál. Znovu měl vše ve svých rukou. Vetřelci tu nebyli, ale dříve nebo později si pro něj přijdou, tím si byl jistý.
Až se dostaví, bude připraven - ne připoutaný někde na střeše a bezmocný. Bude s nimi moci bojovat, z čehož budou mít nejspíš stejně větší radost.
Možná je dokáže přesvědčit, aby se už nepletli Schaeferovic klukům do cesty.
Samozřejmě, může přitom zemřít, ale to nebyla žádná novinka. Může zemřít kdykoliv.
„Pusťte nějakou muziku a otevřete bar, chlapi,“ pronesl. „Zábava může začít.“

obydleny ostrov

Tanková lavina se stále nezměněným tempem valila k nim. Vyrovnané řady už dávno vzaly za své, všechny stroje uháněly jako o závod, navzájem se předstihovaly a nesmyslně otáčely věžemi. Jednomu se v plné rychlosti vyzul pás; roztočil se na místě jako dětská káča a pak se převrátil; vzápětí se přetrhl i druhý pás a jako těžký lesklý had vzlétl k obloze; hnací kola se dál splašeně točila a ze spodních poklopů vyskočily do trávy dvě postavičky, upadly, rychle zase vstaly a mávajíce rukama se rozběhly kupředu, vpřed, jedině vpřed, na proradného nepřítele… Šlehl oheň, hřmotem a řevem ženoucích se strojů se prodral jasný výstřel kanónu a všechny tanky začaly pálit, z hlavní vyletovaly dlouhé jazyky plamenů, stroje na hrbolech přisedaly a nadskakovaly, halily se do záplav nečistého dýmu a černého prachu, takže během minuty se všechno zatáhlo černožlutým mračnem a Maxim se stále díval a nebyl s to odtrhnout oči od tohoto ve své zločinné nesmyslnosti grandiózního divadla, trpělivě se vymaňoval z neodbytných rukou přítele Gaje, který ho tahal z věže dolů, volal ho, zapřísahal a prahl po tom, aby ho vlastní hrudí mohl zaštítit před jakýmkoli nebezpečím… Lidé, natahovací panáci, zvířata… Lidé.
Pak se Maxim vzpamatoval. Byl nejvyšší čas převzít řízení. Protáhl se dolů, jen tak mimochodem poplácal Gaje po rameni, chytil se nějaké železné skoby, obhlédl interiér téhle potácející se kovové truhly, div se nezalkl pronikavým pachem spáleného benzínu, prohlédl si Fankův mrtvolně bledý obličej s očima obrácenýma v sloup i Zefa, který se kroutil kolem bedny s náboji, odstrčil dotěrného Gaje a prolezl dopředu k řidiči.
Háček si obě páky přitáhl až na prsa a ze všech sil šlapal na plyn. Vyřvával hlasem tak zrůdným, že ho i v tom rámusu bylo slyšet, a Maxim dokonce rozeznal text děkovné písně. Háčka bylo třeba nějak pacifikovat, posadit se na jeho místo a najít v tom prachu a dýmu vhodnou strž, roklinu nebo nějaký kopec, za kterým by se mohli ukrýt před jadernými výbuchy… Ale ani tady nešlo všechno podle plánu. Jakmile začal opatrně rozevírat Háčkovy pěsti, sevřené v křeči kolem rukojetí pák, oddaný Gaj, který okamžitě zaznamenal, že jeho pánovi někdo klade odpor, procpal se nějak dopředu a zasadil pološílenému Háčkovi těžkým hasákem strašnou ránu do spánku.

obydleny ostrov

Byl dost tlustý, takže ho poklopem do stroje dostávali těžko. Maxim hupsl do průlezu hned za ním, na rozloučenou ještě inkasoval pádnou ránu do zadku. V tanku bylo tma a chladno jako ve sklepě a sytě tu páchl motorový olej. Zef odtáhl Fanka od poklopu a položil ho na podlahu.
»Kdo to má bejt?« zařval Zef.
Maxim už nestačil odpovědět. Háček, který dlouho neúspěšně trápil startér, konečně dokázal motor nahodit. Všechno se rozehřmělo a roztřáslo. Maxim mávl rukou, vylezl do věže a vyhlédl z tanku ven. Mezi stroji nezůstal nikdo vyjma legionářů. Všechny motory běžely, po svahu se rozléhal pekelný rachot a trávník se potahoval hustým dusivým závojem výfukových plynů. Některé tanky už se pohybovaly, tu a tam z věží trčely hlavy; blitzträger, který vylezl ze sousedního stroje, dělal na Maxima jakési posunky a pitvorně křivil obličej vyzdobený několika čerstvými podlitinami. Najednou zmizel, motory zařvaly s dvojnásobnou silou a všechny tanky se s rachotem a nesnesitelným drnčením naráz rozjely vzhůru po svahu.
Maxim pocítil, že ho někdo uchopil v pase a táhne ho dolů. Pohlédl dolů a spatřil vytřeštěné zidiotštělé oči Gajovy. Jako tenkrát v bombardéru chytal Maxima za ruce, nepřetržitě cosi mumlal, jeho tvář byla najednou odporná a nezbyla v ní ani špetka klukovství a naivní odvahy — jen totální pominutí smyslů a odhodlání stát se vrahem. Už to začalo, pomyslel si Maxim, který se štítivě pokoušel odtrhnout od sebe nešťastného chlapce. Už to běží, běží to naplno… Zapnuli zářiče, už to rozjíždějí…
Tank se třaslavě škrábal na hřeben a zpod jeho pásů vyletovaly cáry drnu. Vzadu už pro modrošedý dým nebylo nic vidět a před nimi se na vrcholku návrší prudce otevřel výhled na našedlou hlinitou pláň, za níž v dálce, už na hontském území, hlídkovaly pohraniční kopce.

Predátor-betonová džungle

Pilot sebou trhl, vzhlédl a spatřil pistoli. Polkl a poslušně oznámil: „Budova MetLife. Heliport na střeše. Zaslechl jsem, že se tam hlavouni snaží uspořádat nějaký zvláštní setkání.“
„Jaké setkání?“
„To neříkali -jen mi řekli, abych nebyl překvapenej, ať uvidím cokoliv.“ „Dobrá,“ řekl Schaefer. „Pokračuj -jde ti to dobře.“
„Anopane,“
Snaží se uspořádat setkání, říkal - takže Philips s nimi ve skutečnosti není v kontaktu. Pravděpodobně jen plánoval postavit Schaefera na střechu jako obětního beránka pro tygra.
Pravděpodobně by to stejně nefungovalo; ty věci měly vlastní nápady. Pokud je Philips opravdu chtěl potěšit, měl Schaefera nechat pobíhat džunglí a nechat je, aby si ho vystopovaly.
Schaefer sledoval, jak pod ním probíhají známé obrysy města; když se přiblížili k heliportu, napočítal na střeše čtyři vojenské týpky.
Neviděl žádnou z těch příšer - ale pravděpodobně by je neviděl, ani kdyby tam byly. Ne, pokud by použily kamuflážní zařízení.
Šest mužů mu nepřipadalo jako mnoho; asi chtějí federálové udržet maximální utajení.
Ale to byl jejich problém; řekl si Schaefer. Teď se musí postavit problému čelem. Bylo na čase skončit s předstíráním, že existuje nějaké jednoduché řešení. Teď ukáže těm zrůdám, kdo je na této planetě pánem.
Po jejich bylo již příliš dlouho.
„Posaď to lehce a v klidu,“ řekl pilotovi. „Pak jen tiše seď a buď hodný chlapec.“
„Anopane.“
Přistání proběhlo bez potíží; pak Schaefer jen čekal. Dveře neotevřel; místo toho se k nim postavil a s pistolí namířenou na pilota vyčkával.
Muži čekající na střeše začali být samozřejmě brzo netrpěliví; jeden z nich otevřel dveře. Schaeferova pěst ho zasáhla do tváře. Schaefer byl okamžitě venku z vrtulníku a popadl mužovu M-16.
Vstal a obrátil se k ostatním na střeše. V každé ruce měl zbraň připravenou ke střelbě. „Zahoďte je!“ zakřičel. Muži zaváhali, ale pak jeden po druhém poslechli.

Predátor-betonová džungle

Budou mít, pro co si přišli.“
„To jsem nebyl já, koho zařízli, Philipsi. Přišli se bavit, nepřišli pro mě.“
„Ale označkovali si tě tou věcí, co máš na krku!“
„A možná, že se chtějí pobavit a najít si mě sami. Možná, že budete chlápkem, který jim řekne, kdo je vrahem. Možná je právě tím naštvete úplně nejvíc. Víc než kdy jindy, přemýšlejte o tom.“
„Zatraceně, Schaefere. Nemůžeme je nechat, aby tě honili po ulicích - na to by doplatili nevinní lidé! A všichni by je viděli. Představ si tu paniku! Držíme to pod pokličkou již léta.
„Možná to byla chyba,“ přerušil ho Schaefer. „Možná jste měli lidem říct, co se děje, a nechat je, aby se bránili!“
„Těm věcem se nemůžeme postavit, Schaefere.“
„Já se jim postavil. Stejně tak i Dutch.“
„Dobrá, ale už nikdo jiný - většina lidí při setkání s těmi lovci prostě umírá. Podívej, Schaefere, tohle může být naše šance promluvit si s nimi, přesvědčit je, že jsme inteligentní, navázat kontakt...“
„Oni ví, jak máme vysokou inteligenci,“ oponoval Schaefer, „což ve většině případů není příliš slavné. Háček je v tom, že je to nezajímá“
„Jo, ale možná, když jim ukážeme, že můžeme být užiteční, začne je to zajímat. Chtějí tebe, Schaefere, a my jim tě dáme.“
„Já mám lepší nápad, generále.“ Schaeferova ruka bez varování vylétla, uchopila Philipsovo zápěstí a stočila ho vzhůru; pistole vystřelila a kulka proletěla střechou vrtulníku.
„Je mi líto,“ řekl Schaefer, když generálovi jednou rukou vytrhl pistoli a druhou ho srazil stranou. Generál bojoval a snažil se udržet pistoli, ale Schaefer měl výhodu překvapení a ani v opačném případě by pro něj generál nebyl důstojným soupeřem. Generálova hlava narazila do kovového držadla a generál se složil do nehybné hromady na podlaze.
Schaefer zkontroloval generálův puls - Philips žil, byl jen v bezvědomí.
Pak uchopil pistoli a odsunul přepážku oddělující prostor pro pasažéry od kokpitu. Přiložil hlaveň k pilotově hlavě.
„Ahoj,“ prohlásil. „Kam máme namířeno?“

betonová džungle

Dodávka z půjčovny byla stále na svém místě - Rasche ji našel zaparkovanou na rohu policejní budovy. Předpokládal, že ji nepovažovali za důležitou nebo nezjistili, že patří jemu. Stála tam již několik dní, ale jako zázrakem měla stále ještě všechna kola, motor byl celý a jediným graffiti byl nápis UMEJ MĚ! napsaný v mastném prachu na zadních dveřích.
Zřejmě si vybral dobré místo - spousta policistů odcházejících a přicházejících v každou denní a noční hodinu.
Rasche nikdy neplánoval, že si auto nechá tak dlouho. Účet za půjčení bude opravdu síla. Ale ještě chvíli ji potřeboval.
Nějaký čas jen projížděl ulicemi a přemýšlel, jak zabránit federálům, aby předali Schaefera těm příšerám z vesmíru.
Věděl toho příliš málo. Nevěděl, komu může věřit ani jak ty věci zastavit.
Prostě bude muset jít tam nahoru a být připraven na všechno - a byl přesvědčen, že ví, jak to udělat.
Zaparkoval dodávku a doběhl do budovy Policejní akademie na Twentieth.
Střelnice byla stále uzavřená, ale Salvatti byl již zpět ve službě. Na jedné tváři se mu táhla blednoucí modřina připomínající olejovou skvrnu. Vzhlédl k Raschemu.
„Ježíši, Rasche,“ řekl, „kde jsi, sakra, byl? Kluci se s tebou snaží už pár dní spojit, Brownlow a další...“
„Dělal jsem daně,“ řekl Rasche. „Podívej, Sále, potřebuji od tebe laskavost.“
„Já nevím, Rasche,“ řekl Salvatti nervózně, „nechci mít McComba za zadkem.“
„Jdu po těch bastardech ze střelnice,“ řekl Rasche.
Výraz na Salvattiho tváři se okamžitě změnil.
„Co potřebuješ?“ procedil skrz zaťaté zuby.
„Zbraně,“ odpověděl. „Všechno, co seženeš. A žádné papíry - musí to být bez záznamů.“
„Federálové?“ zeptal se Salvatti. „Chtějí to ty bastardi ututlat?“
„Jo, tak nějak.“
„Já to věděl. Sakra, Rasche...“
„Tak, co máš?“
Salvatti chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „Cokoliv, co chceš z těch pultů dole, co nezmizely. Plus ještě ty věci, co jsme sebrali těm Jamajčanům - byls u toho, vzpomínáš? Je to ještě v laborce, kluci jsou zavalení materiálem z toho baráku na Beekman Street a tady odtud. Jsou tam všechny druhy těžkých zbraní - Somálci se nechali trochu unést.“
„Vzpomínám si,“ řekl Rasche a zlověstně se usmál.
Bylo to lepší, než se odvážil doufat. Půlka zbraní nebude pravděpodobně fungovat, protože zločinci jsou většinou příliš hloupí a o své zbraně se nestarají, ale Rasche si vzpomínal, kolik toho bylo. Mohl jste odečíst polovinu a stále jste měl arsenál, s kterým byste sestřelil cokoliv. Nebyly to jen kulomety, ale našly se tam i granáty, raketomety, cokoliv.
Na osvobození Schaefera od federálů nebo od těch věcí v lodích to bude bohatě stačit.
„Můžeš mi s tím pomoct, Sále?“
Salvatti přikývl. „Dojdu pro vozík.“
Když vozili zbraně po chodníku a nakládali je do dodávky, kolemjdoucí je zvědavě sledovali, ale nikdo jim nepřekážel. Vždyť přece, kdo by byl tak šílený, aby vozil takové věci za denního světla, kdyby k tomu neměl oprávnění. .
Rasche se usmál pod vousy. Možná nebyl tak šílený jako Schaefer, ale začínal se mu přibližovat.
Schaefera zatím odvezli vrtulníkem z džungle a pak na palubě jakéhosi luxusního armádního tryskáče, který byl pravděpodobně určen pro přepravu VIP, dál do Newarku, kde ho nahnali rovnou do další čekající helikoptéry.
Jednali s ním jako s velmi důležitou osobou a to ho znervózňovalo.
„Tak dobrá,“ řekl Philipsovi, když se usadili ve vrtulníku, „jsme zpátky. Teď chci pár odpovědí.“ Philips se na něj podíval, ale neodpověděl. Místo toho poslal dva strážné, kteří s nimi nastoupili do vrtulníku, pryč; vypadali překvapeně. Schaefer předpokládal, že měli původně letět s nimi.

betonová džungle

Miller byl stále pryč a užíval si svůj čas u Číňanů.
Rasche se naklonil Jonesovi přes rameno a předstíral přátelský zájem.
„Počkej,“ řekl, „není dva plus pět sedm a ne osm?“
„Co...?“ Jones se překvapeně podíval na místo, kam ukazoval Schaeferův prst - Rascheho druhá ruka ho uchopila za zátylek a tvrdě mu udeřila tváří o desku stolu.
Rasche zaslechl charakteristický zvuk lámaného nosu.
Rasche použil část z arsenálu svého partnera, uchopil masku a udeřil jí do telefonu. Po místnosti se rozlétly úlomky plastu a elektrických obvodů; to by je mělo zpomalit. Pak hodil masku po Smithovi. Smith ji instinktivně odrazil, ale stálo ho to přibližně vteřinu při pokusu vytáhnout pistoli.
Pak se na něj Rasche vrhl a přirazil G-mana ke zdí.
Rasche nabitý adrenalinem zvedl Smithe do vzduchu a hlavou napřed ho vrazil do dveří. Dřevo se rozlétlo a ve dveřích se objevila díra, kterou byla vidět tapeta v chodbě; Smithe opustilo vědomí.
„To máš za to, že se otíráš o Skauty, ty zkurvysyne,“ prohlásil Rasche a upustil G-mana na zem. „Můj mladší syn je u Vlků.“
Jednou rukou popadl masku a druhou vytrhl Smithovi pistoli. Pak si prokopal zbytky dveří cestu ven.
„To jsou ty moderní stavby,“ prohlásil. „V Dakotě bych to nedokázal.“
Vyběhl ke schodům.
„Budova MetLife, šest hodin,“ řekl si, když za sebou zaslechl Smithovo sténání a Jonesovy kletby. Naposled se ohlédl a spatřil, jak Jones vchází do chodby. Držel se za nos a po tváři mu stékala krev. V druhé ruce držel pistoli.
Stačil jednou vystřelit a pak už byl Rasche za požárními dveřmi a utíkal dolů po schodech. Střela šla úplně mimo - odštípla kousek omítky ze stropu.
Rasche věděl, že možná nebude mít žádnou šanci; ti dva zburcují celou federální vládu. Kdyby je svázal nebo něco ... ale Miller se mohl vrátit každou chvíli. Kvůli tomu dal také Rasche přednost schodišti před výtahem.
Jeho jedinou šancí bylo, že budou očekávat, že uteče a někde se schová, a nepůjdou po něm. Co jiného by také mohl dělat? A pátrání po odpadlém poldovi v New Yorku by se jen těžko utajilo a ti chlápkové chtěli držet vše v tajnosti. Možná ho prostě nechají být.
Vždyť potřebují jen šest hodin a pak bude po všem.

obydleny ostrov

»Poslouchej, veliteli,« zavrčel Zef, »to už vopravdu nedostanem nažrat?«
Gaj sáhl do kapsy, vytáhl skrojek chleba a podal mu ho.
»To je všechno,« řekl, »a vystačí ti to až do smrti.«
Zef utopil krajíc v plnovousu a začal soustředěně pohybovat čelistmi. Tohle je snad jen špatný sen, pomyslel si Maxim. Přece všichni vědí, že jdou na jistou smrt. A přece jdou. Znamená to snad, že v něco doufají? Že by každý z nich měl nějaký svůj plán? Ach ano, o záření nemají ani potuchy… Každý si myslí: někde cestou zabočím do lesa, vyskočím z mašiny, zalehnu a dál ať si táhnou jen pitomci… O tom záření je třeba psát letáky, je třeba o něm nebojácně vykřikovat na veřejnosti, zřídit vysílačky, i když přijímače fungují jenom na dvou vlnových délkách… To je jedno, tak se dá vtrhnout do přestávek mezi vysíláním oficiálních stanic. Neobětovat lidi na věže, ale na kontrapropagandu… Ostatně, to až potom, teď se nemohu rozptylovat. Teď je třeba všechno spolehlivě registrovat. Hledat sebemenší skulinky… Na nádraží tanky nebyly a děla taky ne, všude jen pěší legionářské jednotky. To musí mít na zřeteli. Úval je spolehlivý úkryt, je hluboký — až projdem, ostrahu určitě odvolají… Ačkoli ne, proč, ostraha s tím nemá nic společného, jakmile se rozběhnou zářiče, všechno vyrazí kupředu… S obdivuhodnou přesností si vybavil, jak to všechno proběhne. Tanky s posádkami blitzträgrů se rozeřvou a rozjedou se. Za nimi se jako lavina povalí armáda… Celé přífrontové pásmo se vyprázdní… Těžko si zatím představit hloubku tohoto pásma, ale na takové dva tři kilometry kolem určitě nezůstane jediný člověk s jasnou hlavou, to je nabíledni, i přestože neznám dosah mobilních zářičů. Soudný budu jen já… Ba ne, to bude víc než dva kilometry. Všechny věže i mobilní aparatury určitě pojedou na plný výkon. Zblázní se celé pohraničí… Massarakš, ale co se Zefem, ten to nevydrží… Maxim sklouzl pohledem k rytmicky se komíhající ryšavé bradě světového věhlasu. Nedá se nic dělat, musí to vydržet. V krajním případě se mu pokusím pomoct, i když se obávám, že budu mít docela jiné starosti. A pak je tu Gaj — z toho celou tu dobu nesmím spustit oči… Práce bude nad hlavu. Ale to nic. Koneckonců budu v tomhle bahnitém víru naprostým pánem situace a nikdo mě nedokáže zastavit, ani si netroufne…
Prošli lesíkem a k jejich uším dolehlo hutné dunění tlampačů, práskání výfuků a nervózní výkřiky. Před nimi na mírném svahu stály v trávě ve třech řadách tanky. Mezi nimi se ploužili mechanici a nad tím vším stálo mračno modrošedého dýmu.
»A vida, tak tady jsou naše rakvičky!« zvolal nějaký bodrý hlas vepředu.
»Jen se podívej, do čeho nás to chtějí cpát?« zděsil se Gaj. »Předválečný mašiny, císařský šrot, plechovky od konzerv… Poslyš, Maku, ty chceš, abychom tu zdechli? To je přece jistá smrt…«
»Jak daleko je na hranici?« zeptal se Maxim, »A vůbec, co je za tím návrším?«
»Rovina,« odpověděl Gaj. »Jako stůl. Ke hranici je to tak tři kilometry a hned za ní začínají kopce, které se táhnou až k…«
»Nějaká řeka by tu nebyla?«
»Ne.«
»A rokle nebo strž?«
»Ne… Aspoň si nevzpomínám. Proč šeptáš?«
Maxim ho chytil za ruku a pevně ji stiskl.
»Neklesej na duchu, chlapče,« povzbudil ho. »Všechno bude v pořádku.«
Gaj k němu odevzdaně vzhlédl. Oči měl hluboko zapadlé a lícní kosti pevně obtahovala napjatá kůže.
»Opravdu?« zeptal se. »Já totiž žádné východisko nevidím. Zbraně nám sebrali, v tancích jsou místo pravých granátů jen kovové atrapy a kulomety odmontovali. Před námi smrt, a za námi taky.«
»Ahá!« ozval se potměšile Zef, který se dloubal třískou v zubech. »Panáček se počůral? To není jako mlátit arestanty přes držku…«
Kolona vpochodovala do mezery mezi první a druhou řadou tanků a zastavila. Mluvit se tu téměř nedalo. Přímo v trávě stály mamutí trychtýře polních reproduktorů a sametový magnetofonový bas z nich hlásal: »Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel. Vpřed, jedině vpřed. Páky k sobě a vpřed. Na nepřítele. Vpřed… Před námi za hřebenem je proradný nepřítel… Páky k sobě a vpřed…« Pak se mechanický hlas přetrhl v půli slova a rozeřval se explukovník. Stál na kapotě svého terénního vozu a velitelé praporů ho drželi za nohy.
»Vojáci!« hulákal explukovník. »Už toho mletí pantem bylo dost! Všichni ke strojům! Především řidiči, protože na ostatní kašlu. Ale každého, kdo tu zůstane…« Vytáhl svou pistoli a všem ji ukázal. »Rozumíte, hlupáci? Páni rotní, rozdělte posádky do tanků…!«
Nastala velká tlačenice. Explukovník balancující na pomačkaném radiátoru dál cosi vykřikoval, ale už ho nebylo slyšet, protože reproduktory znovu monotónně hučely, že před námi je nepřítel, a proto páky k sobě. Všichni blitzträgrové se vrhli ke třetí řadě strojů. Strhla se rvačka a vzduchem se zamíhaly okované podrážky. Kolem třetí řady tanků líně kvasil hustý šedý dav. Některé tanky se pohnuly a sypaly se z nich lidé. Explukovník marnou snahou udělat pořádek dočista zmodral a nakonec vypálil pár ran nad hlavy davu. Z lesa vyběhl černý řetěz legionářů.
»Jdeme,« řekl Maxim, tvrdě uchopil Gaje a Zefa kolem ramen a poklusem je vlekl ke krajnímu tanku v první řadě. »Počkej,« zakuňkal zmateně Gaj a rozhlédl se kolem. »My jsme přece čtvrtá rota, my máme být támhle, ve druhé řadě…«
»Tak si běž tam, jen běž,« vybídl ho hněvivě Maxim. »Nechceš si třeba taky trochu zavelet?«
»Zelenej mozek,« prohodil Zef. »Mámo, nech toho…«
Zezadu Maxima kdosi uchopil za opasek. Maxim se ani neotočil, jen se pokusil z toho sevření vytrhnout — nepovedlo se. Podíval se, kdo to je. Za ním se s jednou rukou zaťatou do jeho opasku vlekl čtvrtý člen posádky, řidič, jinak kriminálník zvaný Háček. Druhou rukou si utíral zkrvavený nos.
»Aha,« uvědomil si Maxim. »Vidíš, na tebe jsem zapomněl. Ale dělej, nezůstávej pozadu…«
Dopáleně si musel přiznat, že na Háčka v tom blázinci opravdu zapomněl, přestože řidiči v jeho plánu náležela dosti významná úloha. Vtom už zarachotily legionářské samopaly a po pancířích se s mňoukavým kvílením roztančily kulky, takže se museli sehnout a uhánět ze všech sil. Maxim zaběhl za poslední tank a zůstal stát.
»Na můj povel,« vypravil ze sebe udýchaně. »Háčku, startuj! Zefe, do věže! Gaji, zkontrolovat spodní poklopy… Ale pořádně, nebo ti hlavu utrhnu!«
Sám rychle obešel tank a prohlédl si podvozek. Kolem se ozývala střelba, řev, monotónní dunění reproduktorů, ale on si dal slovo, že se nebude rozptylovat, a tak se nerozptyloval, jen si pomyslel: reproduktory — Gaj — mít na paměti. Pásy stroje vypadaly vcelku přijatelně, ale hnací kladky vzbuzovaly vážné obavy. Nevadí, to stačí, však v tom dlouho nepojedeni… Zpod tanku se neobratně vysoukal Gaj, už celý špinavý a s potrhanými rukávy.
»Poklopy přirezly!« křikl na Maxima. »Raději jsem je nechal otevřené, co tomu říkáš?«
»Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel!« hřímal magnetofonový bas. »Jedině vpřed, jedině vpřed! Páky k sobě…!«
Maxim popadl Gaje za límec a přitáhl ho k sobě.
»Máš mě rád?« zeptal se ho a pohlédl do hrůzou rozšířených očí. »Věříš mi?«
»Ano!« vydechl Gaj.
»Tak poslouchej jen mě. Jinak nikoho. Všechno ostatní jsou lži. Já jsem tvůj přítel, jedině já, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«
Ztumpachovělý Gaj horlivě přikyvoval a tiše šeptal:
»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«
»Maku!« zařval Maximovi někdo přímo do ucha.
Ohlédl se. Před ním stál ten podivně známý civil v dlouhém plášti, ale tentokrát už bez klobouku… Hranatá sloupaná tvář, rudé zanícené oči. Ale to je přece Fank! Na tváři krvavý šrám, rozražený ret…
»Massarakš!« řval Fank ve snaze překřičet ten rámus. »Vy jste snad ohluchl či co! Poznáváte mě?«
»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«
Fank si setřel ze rtu krev.
»Jdeme!« vybídl Maxima. »Ale rychle!«
»Kam?«
»Někam ke všem čertům! Rychle, proboha!«
Uchopil Maxima za kombinézu a vlekl ho pryč. Maxim se mu vytrhl.
»Zabijou nás!« křikl. »Legionáři.«
Fank zakroutil hlavou.