Raschemu připadalo, že se z okna dívá již déle než hodinu.
Možná, že se opravdu tak dlouho díval, ale stále tomu nemohl uvěřit.
Vesmírné lodi křižující nad New Yorkem viditelné pouze pomocí speciální masky...
V masce vypadaly zlatočervené; Rascheho napadlo, jakou asi mají barvu ve skutečnosti. Maska barvy měnila a překrucovala, měla malé rozlišení a tvary ztrácely hrany a splývaly, detaily mizely -nebo se objevovaly zvýrazněné odlišnou barvou.
Dlouhou dobu nedokázal Rasche přijmout, co vidí. Věděl, že tu musí být pravda, nic jiného nedávalo smysl, ale tohle se mělo odehrávat v Mém oblíbeném marťanovi a ne ve skutečném světě.
Dokonce ani v Mém oblíbeném marťanovi, opravil sám sebe. Na to neměli dost velký rozpočet. Možná ve Star Treku nebo v jedné z těch sci-fi show - on je nikdy nesledoval. Možná ve filmech se Schwarzeneggerem.
Ale všechno to zapadalo dohromady. Schaefer říkal, že ten vrah není člověk, a měl pravdu.
Zabijákem byl zatracený marťan.
A federálové to museli celou dobu vědět. To vše vysvětlovalo. Věděli, že tam ty věci jsou - Rasche nevěděl jak, ale věděli to.
Schaeferův bratr - Dutch se o nich musel dozvědět.
Byl zabit vetřelci?
Nebo hůř, zabili ho federálové, aby udrželi vše v tajnosti?
Nebo byl stále naživu? Pomáhal federálům?
To bylo jediné, čemu Rasche nemohl přijít na kloub, ale vlastně na tom nezáleželo - zbytek mu byl jasný. Ty lodě přivezly na Zemi nějaký druh super-lovce, který lovil lidi jen pro zábavu. Federálové o tom věděli, ale drželi to pod pokličkou.
Proč?
Na to nebylo těžké přijít - všichni blázni do UFO, kteří možná nebyli ani tak blázniví, na to měli odpověď. Sakra, klidně půl tuctu odpovědí. Federálové nechtěli žádnou paniku. Možná chtěli získat mimozemskou technologii pro sebe. Možná s nimi dokonce jednali. Možná se všichni útočníkům z cizí galaxie zaprodali. Možná to byli sami vetřelci, marťanští měnivci, kteří nahradili skutečné lidi. Rasche si vždycky myslel, že je to snůška šílených paranoidních výmyslu - ale on ty lodě viděl.

Na míle daleko obsluha vysílačky oznámila: „Generále, ztratili jsme vrtulník/'
„Zatraceně,“ ozval se Philips. „Co se stalo?“
„Nevím, pane, Pilot neměl čas nic říct. Vysílačka je pryč; je konec.“
„Zjistěte ... ne, zapomeňte na to. Vím, co se stalo,“
Mimozemšťané, samozřejmě. Monstra z vesmíru nebyla potěšena, že se lidé motají kolem jejich mrtvého druha.
Možnost, dát jim tělo jako gesto dobré vůle, byla pryč. Stejně tak i příležitost prozkoumat jejich technologii.
A šest dobrých mužů bylo také pryč.
„Mám vyslat záchrannou misi pro ty, co přežili, pane?“ zeptal se Perkins.
Philips se podrážděně otočil.
„Ne, sakra,“ vyštěkl. „Nikdo nepřežil.“
„Podle radiových zpráv nebyl záchranný oddíl v okamžiku exploze na palubě, pane..,“ „Pravděpodobně byli již mrtví,“ řekl Philips.
„Ale..“
„Dobře, podívejte,“ řekl Philips. „Pokud jsou na zemi, chvíli tam vydrží - podíváme se po nich, až si ty věci vyřídí, co potřebují, a zmizí. Ale nehodlám poslat na smrt žádné další muže.“
„Ano, pane,“ souhlasil neochotně Perkins.
Philips mu viděl na tváři, že si myslí, že by se o záchranu měli alespoň pokusit.
Ale Philips věděl své. Schaeferovi se možná povedlo jednoho zabít, Dutch také jednoho dostal, ale členové tohoto oddílu byli jen obyčejní smrtelníci. A byli ozbrojeni. Philips si přál, aby jim rozkázal jít beze zbraní, pak by je možná vetřelci nechali jít - ale možná také ne. Toto nebyl lov, byla to obrana mrtvého; tentokrát se mohli řídit jinými pravidly.
A on chtěl navíc dobrovolníky a, pokud by trval na absenci zbraní, nemusel by se žádný přihlásit.
To by možná bylo úplně nejlepší, samozřejmě. Protože, ať si Perkins myslel cokoliv, Philips věděl, že ti muži jsou mrtví.
Nor ještě mu zbýval Schaefer a jeho „průvodce“ a Philips je hodlal dostat dřív než mimozemšťané.

Doheny se domníval, že je Sturgill hned za ním; nahnul se přes okraj a podíval se dolů.
Sturgill byl až dole u opuštěného koše - musel zase uklouznout. Nehýbal se - byl zraněný?
Doheny v panice pohlédl k mrtvému vetřelci. Ostatní nikde neviděl.
Podíval se znovu na Sturgilla a zjistil, že červená barva všude kolem ležícího muže není součástí džungle, nebyl to hmyz ani květiny.
Byla to Sturgillova krev.
Sturgill byl již mrtvý.
Ty věci ho dostaly.
„A do prdele,“ zaklel Doheny a rozběhl se k vrtulníku.
Přibližně v polovině cesty ke kráteru málem zakopl o Romana - nebo o to, co z něj zbývalo. Doheny ho poznal podle velikosti a vybavení, nikoliv podle tváře; Romanova hlava byla pryč. „Ježíši,“ vykřikl Doheny a klopýtal dál.
Johnson se dostal až k okraji kráteru; ležel na zádech s otevřeným hrudníkem.
Doheny na něj sotva pohlédl - v kráteru čekal vrtulník, vznášel se několik stop nad zemí. Pilot musel vidět, jak Johnson zemřel, a tak vzlétl ze země, ale držel se nízko a čekal na ostatní - statečný muž, pomyslel si Doheny vděčně.
A pak tu byl druhý pilot Jim Wyatt, nakláněl se ze dveří a něco na Dohenyho křičel - Doheny mu nerozuměl.
Rozběhl se ze stráně. Když byl blíž, zaslechl Wyatta: „Kde jsou, kurva, ostatní? Už jdou?“
„Mrtví!“ zakřičel Doheny. „Všichni jsou mrtví! Zůstali tam!“
„Tak pojď,“ křikl Wyatt a natáhl ruku. Doheny běžel a připravoval se ke skoku, aby uchopil nabízenou ruku a byl vytažen do vrtulníku.
A v tom okamžiku ho čepele udeřily do boku.
Již nebyl schopen běžet. Nebyl mrtvý, ale bolest vystřelující z boku byla příliš silná. Cítil, jak mu po noze stéká krev, a jeho bok byl najednou i přes okolní vedro ledově studený. Nohy ho přestaly poslouchat; zakopl a svezl se k zemi.
Viděl, jak Wyatt zaváhal a pohnul se o palec kupředu. Bylo jasné, že uvažuje, jestli má skočit dolů a Dohenymu pomoct, ale nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad. Ale než se stačil rozhodnout, pilotovi konečně povolily nervy.
Vrtulník začal stoupat, vzdalovat se od země a Doheny si uvědomil, že ho tam nechají zemřít, aby se stal další nechutnou trofejí pro mimozemšťany. Začal plakat a oči se mu zalily slzami. Dýchal přerušovaně.
Krvácel. Věděl, že vykrvácí, a oni ho tu nechali, aby si zachránili své bezcenné životy. Nenávidě] je s takovou intenzitou, o které doposud netušil, že je jí schopen.
Na okamžik měl téměř radost, když modrobílá ohnivá koule zasáhla palivovou nádrž vrtulníku a siroj rozkvetl do oranžového pekla a zřítil se k zemi. Zaslechl Wyattúv výkřik a viděl Wyatta, jak se v hořící uniformě pokouší vyprostit z vraku.
A pak ho něco uchopilo za vlasy a zvedlo ho do vzduchu. Zablesklo se zubaté ostří a Doheny byl mrtvý.

„Jsi v pořádku?“ křikl na něj.
Sturgill přikývl. Pak se podíval přes rameno na nepřátele a zamrkal.
„Jsou pryč,“ řekl.
Doheny se vyděšeně rozhlédl.
Sturgill měl pravdu - čtyři živí mimozemšťané zmizeli.
Byla to jen jejich představa? Byly ty příšery jen nějakým druhem iluze?
Ne, to byl nesmysl - viděli je všichni čtyři. Proč by pak Johnson a Romano utíkali v panické hrůze. Něco viděli.
Kam ale ty čtyři příšery zmizely? Doheny nic neviděl, nezaslechl žádný pohyb, prostě byly najednou pryč; mohly být tak tiché a rychlé?
Vzpomněl si na brífink.
Ano, mimozemšťané byli rychlí a tiší. Doheny to při brífinku vypustil. Domníval se, že nějaký svědek událostí před osmi lety přeháněl, aby vypadal lépe. Teď tomu všemu již věřil.
Byli rychlí, silní a tiší. Dokázali se pohybovat v džungli stejně jako v každém jiném prostředí.
A měli i tu svou neviditelnou kamufláž.
A zabíjeli lidi jen tak pro legraci. „Ach, bože,“ zašeptal Doheny a začal se škrábat do kopce.
Byl rád, že upustil svoji mačetu. Přemýšlel, jestli není pozdě zahodit i pistoli, ale pak se rozhodl nechat to být.
Pokud se dostane do vrtulníku, bude v bezpečí; ten nechytí. Mohli být jakkoliv silní nebo rychlí, ale létat nedokázali, neměli křídla-
Otočil se, aby zjistil, jestli Sturgill nepotřebuje pomoc - Johnson a Romano již uháněli džunglí k vrtulníku, prodírali se křovím a dělali takový hluk, že by vzbudili i mrtvého. Ptáci a hmyz od nich odlétávali všemi směry.
Sturgill tam nebyl.

Bylo to skutečné. A dostat ji z té větve a do koše bude opravdu zkurvená práce.
Nahoru na útes ji tím podrostem nikdy sami nevytáhnou; budou muset připoutat koš na lano a zvednout ho pomocí vrtulníku.
Díky řece jim nebude dělat problémy spuštění háku z helikoptéry. Kdyby to bylo v husté džungli, museli by protahovat lano hustým stromovím.
„Dělejte,“ řekl a začal šplhat ze stráně, „ať s tím pohneme.“
Ostatní ho váhavě následovali. Dotlačili koš k okraji a kontrolovaným pádem ho spustili dolů.
Doheny byl v půli cesty dolů, když se podíval na místo, kde ležel mrtvý mimozemšťan, a ztuhl. Zamrkal. Doufal, že to je jen nějaká iluze, možná zrakový klam způsobený lomem světla ve vodní tříšti z řeky. Doufal, že to zmizí.
Nezmizelo.
„Do prdele,“ opakoval.
Johnson, Romano a Sturgill na něj pohlédli, viděli, jakým směrem se dívá, také se tam podívali.
Všichni čtyři chvíli jen tiše zírali.
Byly tam čtyři z těch věcí - pět, pokud jste počítali i tu mrtvou. Čtyři mimozemšťané stáli v kruhu kolem svého mrtvého druha.
Jeden z nich pohlédl směrem k mužům visícím v polovině útesu.
Johnson pustil koš a začal šplhat zpátky na útes. „Běžte!“ vykřikl. „Rychle pryč! Zpátky k vrtulníku!“
Sturgilla překvapil náhlý nárůst váhy koše, když jej Johnson pustil, a sjel s ním několik stop dolů z kopce, než se mu podařilo také se pustit. Koš projel kolem něj dolů, prorážel si cestu porostem a při každém nárazu se otáčel kolem své osy. Nakonec se zastavil napůl v řece, napůl na břehu.
Sturgill chvíli stál na místě a hledal nohama pevnou zem, o kterou by se mohl opřít. Když se otočil, zjistil, že Johnson a Romano jsou již na půli cesty k vrcholu útesu.
Ale Doheny na něj čekal.