„Nech toho, Schaefere“ prohlásil průvodce, zatímco otvíral jednu ze svých sedlových brašen a vytahoval teleskopickou anténu. „Kriste pane, já tomu nevěřím.“
Schaefer se pohodlně rozvalil a pobaveně sledoval, jak průvodce aktivuje vysílačku.
Ze sedlové brašny se ozval šum následovaný elektronickým hlasem. „Tady Kapa-Alfa, přepínám.“
Průvodce uchopil mikrofon a promluvil: „Kapa-Alfa, tady Návnada-Devět. Dejte mi velitele - hned“
Průvodce se podíval na Schaefera.
„Tys to fakt udělal, že jo?“ zeptal se tiše. „Tys to zabil.“
Schaefer se usmál a přikývl.
Možná, napadlo Schaefera, teď získá nějaké odpovědi. Možná mu vysvětlí, co se to, sakra, děje, co to vlastně zabil a co se stalo Dutchovi, všechno.
Nebo možná ne, k čertu s tím. Dostal to, přemohl to a už to nikdy nebude za sebou nechávat stažená těla visící z newyorských trámů. Ne v Schaeferově městě.
Někde na pobřeží řekl radista generálu Philipsovi: „Pane, zachytil jsem signál od Návnady-Devět -chce s vámi mluvit.“
Philips nešťastně přikývl; tu zprávu očekával, ale netěšil se na ni. Přešel místnost a uchopil mikrofon.
„Tady Philips, Devítko,“ ohlásil se unaveně. „Připravte to, co zbylo z Schaeferova těla, k transportu zpět do Států a ...“
Reproduktor zapraskal a přerušil ho. „Pane, vy to nechápete,“ ozval se hlas Devítky. „Schaefer žije. On to zabil. Opakuji, Schaefer je stále naživu!“
V džungli, v kruhu světla vrhaného ohněm se Schaefer usmál a sardonicky svému průvodci zasalutoval.