Predátor-betonová džungle

Rasche se posadil na úzký obrubník u jedné strany tunelu. Díval se směrem, kterým odjela dodávka, ale nic nespatřil - tunel zatáčel. Povzdechl si. Podíval se na hodinky a zjistil, že je půl jedné ráno -Carrovy telefonáty zabraly něco přes hodinu.
Seděl tu uprostřed noci v podzemní garáži a doufal, že spojí své síly se šíleným vůdcem gangu v beznadějném boji proti příšerám z vesmíru.
Jak k tomu, sakra, mohlo dojít?
Ty věci z vesmírných lodí mu připomínaly mimozemšťany z paranoidních sci-fi filmů z padesátých let, zabíjely jen kvůli samotnému zabíjení...
Ne, opravil se; ta monstra ve filmech měla své důvody. Chtěla ovládnout svět nebo zabíjela kvůli potravě - nezabíjela jen pro zábavu.
Příšery z lodí ano.
V novějších filmech byli mimozemšťané většinou dobří a přicházeli zachránit lidstvo před sebou samým nebo přilétali jen na přátelskou návštěvu.
To případ jejich mimozemšťanů také nebyl.
Nějak mu to nepřipadalo správné.
„Je to legrační,“ prohlásil. Schaefer stál stále na vozovce a díval se směrem, kterým zmizel Carr; neodpověděl.
„Je to legrační,“ opakoval Rasche. „Ti vetřelci jsou v technologii daleko před námi - vedle jejich lodí vypadá raketoplán jako angličák. mají laserová děla, neviditelnost a bůhví, co ještě - a přesto stále loví a zabíjí věci, nosí trofeje a milují krev a bolest. Ptám se proč. Chci říct, neměli by být před námi i sociálně? Neměli už ze všech těch věcí vyrůst?“
Schaefer mu věnoval pohled a pokračoval v zírání do tunelu.
„Myslíš, že to je něco, z čeho můžeš vyrůst, Rasche?“ zeptal se po chvíli.
„A není?“
„Možná.“ Schaefer se na okamžik odmlčel a pak pokračoval: „Možná jsou stejní jako my. Technika nás vzdaluje od našich já, umožňuje nám předstírat, že nemusíme kvůli jídlu zabíjet, nechává nás zapomenout, že jsme jen tlupa vraždících opic. Vzdaluje nás od toho zvířete uvnitř. Lidé mluví o návratu k přírodě a myslí tím procházku v lese nebo v zatracené zahradě plné ptáčků, králíčků a kytiček a přitom zapomínají, že matka příroda je děvka, že drápy, zuby a krev jsou přirozené a zahrady nejsou. Příroda je džungle a ne zahrada.“
„No...,“ začal Rasche.
Schaefer ho přerušil. „Oni možná nezapomněli, co to je příroda. Možná, že lov je jejich variantou návratu k přírodě, jejich způsobem udržování zvířete naživu, způsobem udržování ostří, které jim umožňuje vyvíjet kosmické lodě a laserová děla. Možná to ostří potřebují - možná se obávají, že kdyby změkli, přirozený výběr by je zahubil. Možná je celá galaxie zasranou válečnou zónou. Velké krvavé všichni proti všem, zákon džungle v kosmickém měřítku a ti bastardi potřebují zůstat ve formě, aby přežili.“ Pokrčil rameny.
„Nebo,“ dodal po vteřinové pauze, „jsou to prostě přirozeně sadističtí bastardi.“
Rasche na svého partnera ohromeně zíral. To byla ta nejdelší řeč, kterou od svého partnera v životě slyšel.
„Opravdu si myslíš, že je můžeme porazit?“ zeptal se.
Schaefer neodpověděl.
Pak jen seděli, čekali a přemýšleli. Rasche se Schaefera již na nic nezeptal ani mu nenabídl žádnou svoji myšlenku.
Myslel na Shari a na děti a doufal, že jsou v bezpečí. V Elmiře nebo doma, kdekoliv. Doufal, že o něj nemají příliš velký strach.
Přemýšlel o těch složkách od Brownlowa, o řetězci podivných vražd, které mohly být spáchány vetřelci - nebo jen obzvlášť šíleným masovým vrahem.
Carr se domníval, že to byli vetřelci.
Rasche doufal, že to byli vetřelci.
Znepokojovalo ho, že si nemohl být jistý, že to byli oni. Jaký to byl živočišný druh, ve kterém si jeho členové nemohli být jistí, že by někdo z nich něco podobného neudělal?
A k jakému druhu patřili vetřelci, když zřetelně dělali něco takového jiné inteligentní rase a ještě navíc v tom nespatřovali nic špatného? Ty lodi nepatřily jen páru utíkajících zločinců nebo šílených mutantu; byla to organizovaná společnost, velká společnost, a to znamenalo, že ať dělají cokoliv, u nich doma to není nic neobvyklého.
Nebo možná bylo; možná je budou po příletu domů čekat zástupy protestantů s nápisy ZACHRAŇTE LIDI a rozhořčení demonstranti budou na lovce stříkat krev nebo barvu stejně, jako útočili demonstranti na ženy v kožešinách...
Lidé kožešinu neměli, ale ty věci je někdy stahovaly z kůže - co s nimi pak dělaly? Šily si z nich oblečení? Skončí Lambův obličej na nějaké cizí planetě poskvrněný mimozemskou barvou?
Rasche byl unavený a hladový a z těchto myšlenek se mu dělalo špatně od žaludku - nebyl v té nejlepší formě na zachraňování světa před Marťany.
Nebo jen ke zpacifikování Carra a jeho kámošů, kdyby se rozhodli, že jim nakonec nepomohou.
A navíc ho ze sezení na tvrdém betonu bolel zadek; netrpělivě se zavrtěl a přejel botou po betonu.
Schaefer zvedl ruku, aby byl zticha.
Rasche poslouchal.
Po rampě se blížily kroky.
Rasche se otočil a spatřil Carra s útočnou puškou přes rameno a automatickou pistolí za pasem. Vedle něj a za ním šel minimálně tucet mladých mužů. Všichni byli po zuby ozbrojeni obsahem Rascheho dodávky, zbraněmi, které mu dal Salvatti, vším, co Somálci prodali Jamajčanům. Vše bylo nabité a připravené k akci.
Přes tetované hrudníky se táhly pásy s municí, automatické zbraně byly zasunuté pod svalnatými pažemi a zpocené ruce svíraly brokovnice. „Hej, Schaefere!“ křikl Carr. „Hlasovali jsme a bylo to jednomyslně. Lidstvo jedna, marťanský sračky nula!“
„Dobrá,“ řekl Schaefer. „Teď chvíli poslouchejte. Řeknu vám, proti čemu stojíme.“
Pár Carrových kamarádů se na sebe podívalo. „Óóó, povídejte, pane policajt',“ ozval se výsměšný hlas.
„Ti bastardi jsou neviditelní. Jsou vidět jen prostřednictvím této masky.“ Zvedl kovovou masku. „Nosí je všichni - předpokládám, že bez masky jsou stejně neviditelní i pro sebe“
„Máte je pro nás všechny?“ zavolalo černé děcko s oholenou hlavou a AK-47.
„Ne. Máme jen jednu. Ale můžete si ji vzít, až někoho z nich dostaneme.“
„Jak je máme dostat, když je neuvidíme?“
„Když budou poblíž, uvidíte ve vzduchu podivné mihotání,“ vysvětlil Schaefer. „Miřte na to, je to vše, co máte. A neotálejte - ty věci jsou větší, silnější a rychlejší než vy. Nezajímá mě, jak si myslíte, že jste silní, rychlí a velcí - oni jsou lepší.“
„Rychlejší, silnější a neviditelný?“ zamumlal někdo. „Do prdele.“
„Proto máte zbraně,“ řekl Carr.
„Když jsou neviditelný, jak můžete vědět, že nás právě teď nesledujou?“
„To nevíme, nejistě,“ řekl Schaefer. „Kromě toho, kdyby tu byli, už by nás pravděpodobně začali zabíjet,“
„Sakra“ řekl další muž a potěžkal kulomet na trojnožce. „Nepřišel jsem, abysem poslouchal nějaký historky o neviditelnejch strašidlech. Proč nevodkrouhneme tohle prase a nejdeme ven vyzkoušet naše nový hračky?“ Otočil se po ostatních a hledal, kdo ho podpoří.
Schaefer muže okamžik pozoroval a pak bez varování udeřil -jediný úder pěstí.
Muž se skácel k zemi, kde lapal na asfaltu po vzduchu.
„Nějaké další otázky?“ zeptal se Schaefer, když zvedl masku ze země.
„Jo,“ ozval se Rasche. „Jak je chceš najít? Jak je nalákáme na místo, kde s nimi budeme bojovat? Tanečnice a striptérky? Velký nápis ,Dnes pro zabijácké vetřelce za polovinu ceny?“
„Mám nápad,“ řekl Schaefer. „Vlastně několik nápadů. Zaprvé, říkal jsi, že jsi je viděl kroužit nad městem, je to tak?“
„Správně,“ řekl Rasche, který si nebyl jistý, kam tím Schaefer míří.
„Takže se neschovávají. Nevědí, že je přes tu věc vidíme - nemají důvod se schovávat. Pravděpodobně jsou stále tam nahoře - stačí, když se budeme dívat. Za druhé, stále mám tu štěnici.“ Dotknul se zařízení na krku. „Předpokládám, že každých pár minut přeletí nad tímto místem a dávají na mě pozor.“
„Takže krouží ve vzduchu,“ řekl Carr. „Tos nám ale měl přivézt zatracenou F-16, Schaefere -jakje, sakra, dostáném dolů? Nebo si jen chtěl, aby smě ti pomohli pozorovat, jak krásně lítají?“