Predátor-betonová džungle

Rasche se posadil na úzký obrubník u jedné strany tunelu. Díval se směrem, kterým odjela dodávka, ale nic nespatřil - tunel zatáčel. Povzdechl si. Podíval se na hodinky a zjistil, že je půl jedné ráno -Carrovy telefonáty zabraly něco přes hodinu.
Seděl tu uprostřed noci v podzemní garáži a doufal, že spojí své síly se šíleným vůdcem gangu v beznadějném boji proti příšerám z vesmíru.
Jak k tomu, sakra, mohlo dojít?
Ty věci z vesmírných lodí mu připomínaly mimozemšťany z paranoidních sci-fi filmů z padesátých let, zabíjely jen kvůli samotnému zabíjení...
Ne, opravil se; ta monstra ve filmech měla své důvody. Chtěla ovládnout svět nebo zabíjela kvůli potravě - nezabíjela jen pro zábavu.
Příšery z lodí ano.
V novějších filmech byli mimozemšťané většinou dobří a přicházeli zachránit lidstvo před sebou samým nebo přilétali jen na přátelskou návštěvu.
To případ jejich mimozemšťanů také nebyl.
Nějak mu to nepřipadalo správné.
„Je to legrační,“ prohlásil. Schaefer stál stále na vozovce a díval se směrem, kterým zmizel Carr; neodpověděl.
„Je to legrační,“ opakoval Rasche. „Ti vetřelci jsou v technologii daleko před námi - vedle jejich lodí vypadá raketoplán jako angličák. mají laserová děla, neviditelnost a bůhví, co ještě - a přesto stále loví a zabíjí věci, nosí trofeje a milují krev a bolest. Ptám se proč. Chci říct, neměli by být před námi i sociálně? Neměli už ze všech těch věcí vyrůst?“
Schaefer mu věnoval pohled a pokračoval v zírání do tunelu.
„Myslíš, že to je něco, z čeho můžeš vyrůst, Rasche?“ zeptal se po chvíli.
„A není?“
„Možná.“ Schaefer se na okamžik odmlčel a pak pokračoval: „Možná jsou stejní jako my. Technika nás vzdaluje od našich já, umožňuje nám předstírat, že nemusíme kvůli jídlu zabíjet, nechává nás zapomenout, že jsme jen tlupa vraždících opic. Vzdaluje nás od toho zvířete uvnitř. Lidé mluví o návratu k přírodě a myslí tím procházku v lese nebo v zatracené zahradě plné ptáčků, králíčků a kytiček a přitom zapomínají, že matka příroda je děvka, že drápy, zuby a krev jsou přirozené a zahrady nejsou. Příroda je džungle a ne zahrada.“
„No...,“ začal Rasche.
Schaefer ho přerušil. „Oni možná nezapomněli, co to je příroda. Možná, že lov je jejich variantou návratu k přírodě, jejich způsobem udržování zvířete naživu, způsobem udržování ostří, které jim umožňuje vyvíjet kosmické lodě a laserová děla. Možná to ostří potřebují - možná se obávají, že kdyby změkli, přirozený výběr by je zahubil. Možná je celá galaxie zasranou válečnou zónou. Velké krvavé všichni proti všem, zákon džungle v kosmickém měřítku a ti bastardi potřebují zůstat ve formě, aby přežili.“ Pokrčil rameny.
„Nebo,“ dodal po vteřinové pauze, „jsou to prostě přirozeně sadističtí bastardi.“
Rasche na svého partnera ohromeně zíral. To byla ta nejdelší řeč, kterou od svého partnera v životě slyšel.
„Opravdu si myslíš, že je můžeme porazit?“ zeptal se.
Schaefer neodpověděl.
Pak jen seděli, čekali a přemýšleli. Rasche se Schaefera již na nic nezeptal ani mu nenabídl žádnou svoji myšlenku.
Myslel na Shari a na děti a doufal, že jsou v bezpečí. V Elmiře nebo doma, kdekoliv. Doufal, že o něj nemají příliš velký strach.
Přemýšlel o těch složkách od Brownlowa, o řetězci podivných vražd, které mohly být spáchány vetřelci - nebo jen obzvlášť šíleným masovým vrahem.
Carr se domníval, že to byli vetřelci.
Rasche doufal, že to byli vetřelci.
Znepokojovalo ho, že si nemohl být jistý, že to byli oni. Jaký to byl živočišný druh, ve kterém si jeho členové nemohli být jistí, že by někdo z nich něco podobného neudělal?
A k jakému druhu patřili vetřelci, když zřetelně dělali něco takového jiné inteligentní rase a ještě navíc v tom nespatřovali nic špatného? Ty lodi nepatřily jen páru utíkajících zločinců nebo šílených mutantu; byla to organizovaná společnost, velká společnost, a to znamenalo, že ať dělají cokoliv, u nich doma to není nic neobvyklého.
Nebo možná bylo; možná je budou po příletu domů čekat zástupy protestantů s nápisy ZACHRAŇTE LIDI a rozhořčení demonstranti budou na lovce stříkat krev nebo barvu stejně, jako útočili demonstranti na ženy v kožešinách...
Lidé kožešinu neměli, ale ty věci je někdy stahovaly z kůže - co s nimi pak dělaly? Šily si z nich oblečení? Skončí Lambův obličej na nějaké cizí planetě poskvrněný mimozemskou barvou?
Rasche byl unavený a hladový a z těchto myšlenek se mu dělalo špatně od žaludku - nebyl v té nejlepší formě na zachraňování světa před Marťany.
Nebo jen ke zpacifikování Carra a jeho kámošů, kdyby se rozhodli, že jim nakonec nepomohou.
A navíc ho ze sezení na tvrdém betonu bolel zadek; netrpělivě se zavrtěl a přejel botou po betonu.
Schaefer zvedl ruku, aby byl zticha.
Rasche poslouchal.
Po rampě se blížily kroky.
Rasche se otočil a spatřil Carra s útočnou puškou přes rameno a automatickou pistolí za pasem. Vedle něj a za ním šel minimálně tucet mladých mužů. Všichni byli po zuby ozbrojeni obsahem Rascheho dodávky, zbraněmi, které mu dal Salvatti, vším, co Somálci prodali Jamajčanům. Vše bylo nabité a připravené k akci.
Přes tetované hrudníky se táhly pásy s municí, automatické zbraně byly zasunuté pod svalnatými pažemi a zpocené ruce svíraly brokovnice. „Hej, Schaefere!“ křikl Carr. „Hlasovali jsme a bylo to jednomyslně. Lidstvo jedna, marťanský sračky nula!“
„Dobrá,“ řekl Schaefer. „Teď chvíli poslouchejte. Řeknu vám, proti čemu stojíme.“
Pár Carrových kamarádů se na sebe podívalo. „Óóó, povídejte, pane policajt',“ ozval se výsměšný hlas.
„Ti bastardi jsou neviditelní. Jsou vidět jen prostřednictvím této masky.“ Zvedl kovovou masku. „Nosí je všichni - předpokládám, že bez masky jsou stejně neviditelní i pro sebe“
„Máte je pro nás všechny?“ zavolalo černé děcko s oholenou hlavou a AK-47.
„Ne. Máme jen jednu. Ale můžete si ji vzít, až někoho z nich dostaneme.“
„Jak je máme dostat, když je neuvidíme?“
„Když budou poblíž, uvidíte ve vzduchu podivné mihotání,“ vysvětlil Schaefer. „Miřte na to, je to vše, co máte. A neotálejte - ty věci jsou větší, silnější a rychlejší než vy. Nezajímá mě, jak si myslíte, že jste silní, rychlí a velcí - oni jsou lepší.“
„Rychlejší, silnější a neviditelný?“ zamumlal někdo. „Do prdele.“
„Proto máte zbraně,“ řekl Carr.
„Když jsou neviditelný, jak můžete vědět, že nás právě teď nesledujou?“
„To nevíme, nejistě,“ řekl Schaefer. „Kromě toho, kdyby tu byli, už by nás pravděpodobně začali zabíjet,“
„Sakra“ řekl další muž a potěžkal kulomet na trojnožce. „Nepřišel jsem, abysem poslouchal nějaký historky o neviditelnejch strašidlech. Proč nevodkrouhneme tohle prase a nejdeme ven vyzkoušet naše nový hračky?“ Otočil se po ostatních a hledal, kdo ho podpoří.
Schaefer muže okamžik pozoroval a pak bez varování udeřil -jediný úder pěstí.
Muž se skácel k zemi, kde lapal na asfaltu po vzduchu.
„Nějaké další otázky?“ zeptal se Schaefer, když zvedl masku ze země.
„Jo,“ ozval se Rasche. „Jak je chceš najít? Jak je nalákáme na místo, kde s nimi budeme bojovat? Tanečnice a striptérky? Velký nápis ,Dnes pro zabijácké vetřelce za polovinu ceny?“
„Mám nápad,“ řekl Schaefer. „Vlastně několik nápadů. Zaprvé, říkal jsi, že jsi je viděl kroužit nad městem, je to tak?“
„Správně,“ řekl Rasche, který si nebyl jistý, kam tím Schaefer míří.
„Takže se neschovávají. Nevědí, že je přes tu věc vidíme - nemají důvod se schovávat. Pravděpodobně jsou stále tam nahoře - stačí, když se budeme dívat. Za druhé, stále mám tu štěnici.“ Dotknul se zařízení na krku. „Předpokládám, že každých pár minut přeletí nad tímto místem a dávají na mě pozor.“
„Takže krouží ve vzduchu,“ řekl Carr. „Tos nám ale měl přivézt zatracenou F-16, Schaefere -jakje, sakra, dostáném dolů? Nebo si jen chtěl, aby smě ti pomohli pozorovat, jak krásně lítají?“

Predátor-betonová džungle

„Jo,“ poznamenal Schaefer, „ale pravděpodobně zavolá všem násilníkům, dealerům drog a členům gangů na Lower East Šidě a ty budeš mít příští měsíc ve schránce výpis jejich telefonních čísel - to tě nenapadlo?“ Schaefer se pousmál. „Carr je stejně stupidní, jak vypadá.“
Rasche sklapl, protože musel uznat, že ho to nenapadlo.
Posadili se k pultu a objednali si sendviče a kávu. Při jídle se navzájem seznámili s tím, co se stalo od Schaeferova odletu z města. Rasche byl potěšen zprávou o Escheverově smrti; Schaefer byl méně potěšen, ale o to víc ho to zajímalo, co Rasche viděl skrz masku - sám jednu loď před hodinou viděl. Ale ještě neměl čas o tom přemýšlet.
Právě končili, když se objevil Carr a oznámil: „Jdeme.“
„Kam?“ zeptal se Rasche.
„Budeš jen řídit,“ řekl Carr, „já ti řeknu kudy.“
Nastoupili do dodávky a Rasche se řídil Carrovými rozkazy. Po pár minutách dorazili ke vjezdu do nižších úrovní podzemního parkoviště několik bloků od Third.
Raschemu připadalo příznačné, že s Carrovými přáteli se setkají právě v podzemí.
„Tady zastav,“ zarazil ho Carr, když Rasche najel na rampu.
Rasche zastavil. „Co,“ podivil se, „potřebujeme heslo nebo co?“
„Ne/' řekl Carr. „Vy dva tady počkáte. Já pojedu dolů sám; pak uvidíme. My lidi očekávali akci, to jo, ale proti poldům a ne proti malejm zelenejm mužíčkům. Některý z nich se nedaj jen tak lehko přesvědčit; musíte mi dát trochu času.“
„To si snad děláš legraci!“ protestoval Rasche. „Vezeme dostatek zbraní na malou válku - myslíš, že tě necháme, abys to rozdal svým kámošům jako dárečky!“
Carr se zašklebil a Rasche se modlil, aby měl sílu - nebo nervy - mu ty zuby vyrazit.
„Nech ho jít,“ řekl Schaefer. Sebral masku, zabavenou M-16 a otevřel dveře. „Ať si to udělá po svém, jestli budou nějaké problémy, tak zabijeme nejdřív jeho“ Vystoupil z auta.
„Ty jo, ultimátum,“ zasmál se Carr. „Mé malé srdíčko se třese strachy. Až to všechno skončí, Schaefere, tak se musíme sejít a rozhodnout, kdo je opravdu šéf.“
Schaefer se na něj na oplátku také zašklebil a Rasche neochotně vystoupil z auta.
Carr usedl za volant a sjel s dodávkou po rampě; Rasche a Schaefer sledovali, jak odjíždí.
„To by se mi líbilo,“ řekl Schaefer tiše. „Moc by se mi to líbilo.“

Predátor-betonová džungle

31
Rasche jel na sever v nepříliš hustém provozu. Nebyl si jistý, kam míří, ale tím směrem měli více možností. Za sebou slyšeli mimozemskou loď nalétávat potřetí na Carrovu budovu, ale byl to již pouze kontrolní přelet - budova byla zcela srovnaná se zemí.
Na Houston Street zatočil na FDR Drive, aby si zkrátil cestu. Vítr přicházející otevřenými okny na chvíli ochladil ubíjející horko.
Vzduch byl těžký vlhkostí; Raschemu připadalo, že by se mohl vody ve vzduchu téměř dotknout. Západním směrem byla nad obzorem mezi mrakodrapy vidět temná mračna a vzdálené záblesky. Predátoři Betonová džungle 257
Vlhký vzduch mu připadal chladnější a oblaka naznačovala blížící se bouři - napadlo ho, že se vlna horka možná chýlí ke konci.
Blesky mu připomněly vzdálenou artilerii a upozornily ho na kosmické lodě - při řízení nemohl použít masku, ale mohly tam být. Mohly pátrat po věci na Schaeferově krku a dodávka jedoucí na vyvýšené vozovce byla snadným cílem.
A kam vlastně, sakra, jede, že si potřebuje zkrátit cestu?
Sjel z Twenty-third Street, zabočil na západ a pak znovu na sever po Third Avenue.
Policejní vysílačka, kterou Rasche namontoval do dodávky, ožila - Carrova budova byla ve chvíli, kdy k ní dorazila policie jen dýmající haldou cihel.
Ozval se McComb a řekl, že budova byla stará a zhroutila se, ale McComb nebyl na místě - důstojníci na místě říkali, že to vypadá, jako by se někdo v troskách hrabal a něco hledal.
Drželi se raději dál - zřícenina nebo ne, nevypadalo to bezpečně.
Rasche si řekl, že je to dobry nápad. Stále tam mohli být neviditelní mimozemšťané vyprošťující tělo mrtvého druha. Kdo by se jim postavil do cesty, z toho by byl hamburger.
Na Schaeferův pokyn Rasche sjel z avenue a našel místo na parkování.
„Carre,“ řekl Schaefer, „kolik mužů dokážeš sehnat? Ztratil jsi Edgieho, Hatchecka.
„Ztratil jsem jich daleko víc,“ přerušil ho Carr. „Ty bastardi už tejdny zabíjí my lidi jednoho po druhým. Většina mejch chlapců, který ještě nejsou mrtvý, se schovává.“ Schaefer ho sledoval.
„Řekl jsi, že nám můžeš pomoct,“ řekl opatrně.
„To je pravda,“ reagoval Carr. „Tušil sem, že přijde něco velkýho. Ať my lidi zabíjel kdokoliv, určitě by nezůstal jen u toho, aby je odkrouhával po jednom nebo po dvou.“
Rasche se na něj podíval, ale mlčel.
„Ať to byl kdokoliv, musel jednou vyjít na světlo a na to sem chtěl bejt připravenej,“
„A?“
„A sehnal sem nějaký svaly - ne moje lidi, lidi na volný noze, co se nechaj najmout.“ Carr se zašklebil. „Právě ty potřebujem,“
Schaefer přikývl. „Tak, za jak dlouho nám je se-ženeš? Za týden?“
Carr se zasmál.
„Ty mě neposloucháš, Schaefere - říkal sem, že chci bejt připravenej. Pár hodin by mělo stačit.“
Schaefer ho chvíli tiše pozoroval. „Nekecej,“ řekl konečně.
„Nekecám,“ řekl Carr. „Musím vyřídit pár telefonů, ale měli bysme to sfouknout dneska v noci.“
„Tak jdi na to,“ řekl Schaefer a ukázal na telefonní automat, „jdi si zavolat.“
Samozřejmě byl rozbitý, ale o dva bloky dál našli jiný, který fungoval.
, Jo,“ ozval se Carr se sluchátkem v ruce, „dejte mi ňáký drobný - zapomněl sem si peněženku doma,“ zašklebil se.
„Rasche?“ zeptal se Schaefer. Právě se vrátil z krátké dovolené ve Střední Americe a ještě neměl čas zabývat se drobnostmi, jako jsou peníze. „Kolik hovorů potřebuješ vyřídit?“ zeptal se Rasche a sahal do kapsy pro čtvrťáky.
„Dej mu svou kartu, Rasche,“ řekl Schaefer netrpělivě.
Rasche se zamračil, ale pak vyndal svou MCI kartu a dal ji Carrovi.
Carr, který se nepřestával šklebit, si ji vzal a začal mačkat čísla. „Proč vy kluci nejdete na chvíli někam jinam?“ řekl. „Budu říkat věci, který byste možná nechtěli slyšet.“
„Ty...,“ začal Rasche.
„Pojď, Rasche,“ zarazil ho Schaefer. „Měli bychom se najíst.“ Obrátil se k jídelně na druhém konci bloku.
Rasche ho neochotně poslechl.
„Zatraceně, Schaefe,“ řekl, když vešli do dveří, „bůhví, kolik toho provolá a mně to nikdo nezaplatí - víš, jak se McComb staví k neschváleným výdajům. Ten čubčí syn může klidně volat své matce do Hong Kongu.“

Predátor-betonová džungle

„Co se to děje?“ zavyl Carr. „Kdo to udělal? Co to je zač? Já, kurva, pořád nic nevidím!“
„Tady, mrkni se,“ řekl Rasche. Dal mu masku před obličej a ukázal mu, kam se má podívat.
Carr zíral za odlétající vesmírnou lodí.
„Divoké, co?“ zeptal se Rasche a pohlédl na něj. „Přesně jako ve Válce světů.“
Schaefer si odfrkl. „V tom filmu všichni umřeli.“
Carr zavrčel a Rasche si vzal masku zpátky.
„Federálové se jich bojí,“ řekl Schaefer, „takže to zůstalo na nás. Musíme jim dát vědět, že tu nejsou vítaní.“ Rozhlédl se kolem. „Musíme pryč z ulice a najít nějaké místo, kde budeme bojovat.“
Rasche přikývl. Rychle prohlédl oblohu. „Momentálně je nevidím,“ oznámil. „Pojďme do auta a zmizme. Promluvit si můžeme za jízdy.“
„Mohou mě vystopovat,“ řekl Schaefer a ukázal si na krk.
„To vím,“ řekl Rasche, „ale možná ne tak rychle. Jedeme.“
Schaefer přikývl a muži se rozběhli k autu.
Rasche se posadil za volant, Schaefer na místo spolujezdce a Carr prolezl mezi sedadly dozadu -a spatřil zbraně.
„Ježíši,“ zalapal po dechu. „Máte toho tady víc, než mám já v celým zatraceným městě!“
„O to jde,“ řekl Schaefer. „Až ty věci uklidí, to co zbylo z jejich kámoše, tak vypukne peklo. Pokud chceme stát na nohou, až skončí, potřebujeme všechny muže, které dokážeme sehnat. Proto jsem také za tebou přišel - chceme, abys nám se svými lidmi pomohl.“
Carr na něj chvíli zíral.
„Proč my?“ zeptal se. „Myslel jsem, že nejsme zrovna tvůj typ, Schaefere - vždycky jsem si myslel, že bys mě nejradši viděl mrtvýho. Sakra, já bysem tě určitě viděl rád mrtvýho.“
„Tak dobře, potřebujeme lidi, tvoji lidé jsou možná póvl, ale alespoň mají koule,“ prohlásil Schaefer. „Tak ti nabízím příměří. Jen do té doby, než ty zrůdy zmizí - pak bude zase všechno při starém.“
„Proč jsi ale přišel za mnou a nezavolal si na to armádu?“ „Armáda se bojí,“ řekl Schaefer. „Chtějí nechat vetřelce, ať si dělají, co se jim zlíbí. Doufají, že až se nabaží, odletí domů. Rasche a já si to nemyslíme. Když se tady baví, proč by odcházeli?“
„Takže jste přišli za mnou.“
„Ano, s těmi všemi zbraněmi vzadu.“
„A ty nás necháte použít?“
Schaefer přikývl. „Taková je domluva - jen dokud to neskončí. Nevím, jestli dokážeme zničit celou zatracenou flotilu nebo jen několik z nich, ale alespoň se jim pokusím zkazit zábavu. Tak, co ty na to, magore? Máš chuť na rock-and-roll?“
Carr se zašklebil. „Máš to mít, Schaefere. Poldové, vetřelci, je mi jedno kdo - nikdo nesmí zabíjet my kluky a vyváznout z toho. Vy dodáte zbraně a já obstarám zbytek!“